Abísek má po ptákách. Po kastraci ho sexuální apetit hodně přešel a na Lufu si občas skočí už jenom tak ze zvyku. Jinak ale pořád rošťačí stejně. Vymejšlí voloviny a když chvíli nedávám pozor, tak šup, a už je za postelí, kudy vede kabel od internetu!

Návštěva veteriny v Horních Měcholupech mi byla rozčarováním. Holt člověk dá na to, jak to tam vypadá, jak to něj působí. Ale pan doktor si myslím odvedl dobrou práci, když mi tu Abísek lítá jako by se mu nic nestalo. Ráno po operaci jsem mu měla do pusinky stříknout prášek proti bolesti. To se vám někdo děsně vztekal! Tlamičku za boha neotevřel. Asi jsem mu to stříkala jen tak na zbůhdarma do chlupů. Zbyteček jsem mu kydla na celer a ten sežral.

No teď mi Abís udělal pořádnou díru ve svetru! Naštěstí v domácím.

Chtěla jsem do těch Měcholup (i když to mám do tý prdele přes celou Prahu), protože podle kralici.cz je nejlepší zajít právě a jedině tam – k MVDr. Valešovi. O králících ví většina veterinářů hovno, takže ho nesvěřím pod nůž jen tak někomu. No jo, ale Valeš o víkendu neoperuje a já jsem potřebovala, aby mě tam táta odvez. Těžko bych se štrachala tři hodiny někde v MHD a se dvěma přepravkama. Tak jsem volala do Paprsku ve Stodůlkách, když na kralici.cz stojí "Hezký přístup ke králíčkům, pan doktor je dobrý chirurg". No a tam mě bez problémů objednali na víkend. Jenomže ta osoba, se kterou jsem mluvila, mi kladla na srdce, že kralda musí před operací držet dvanáctihodinovou hladovku! Jako zkušená chovatelka králíků moc dobře vím, že králík nesmí nikdy, opakuji NIKDY, hladovět. Když jsem teda opáčila, že jako mám zjištěný, že králík musí žrát i před operací, tak mi ten chlápek řekl, že je lepší, když bude tu hladovku držet. Pche, k takovejm dementům nejdu! No takže do Měcholup jsme jeli ve čtvrtek. Paní recepční mi řekla, že králíček hlavně nesmí hladovět! To jsou věci, co?

No ale ta veterina je tak malá. Teda hlavně ta čekárna. Na záchodě nesvítí světlo, mejdlo nešlo vymáčknout a pro všechny tam byl jeden ručník. Když jsem vylezla, tak jeden pán říkal, že by taky šel. Tam se totiž muselo recepční říkat o klíček. Tak jako že půjde, ale nevěděl, co s tím svým pejskem. A recepční na to: "Tam se vejdete obááá!". Vešli no. Žádnej problém.

Já jsem z USA zvyklá na jinší. Páníček si tam nikdy svoje zvířata nevyndavá, nezvedá nebo nedrží sám. To má přece dělat sestra, ne? Asistovat doktorovi. Co když jí budu ňák špatně držet a von jí pak místo drápu ustříhne ucho? Tak to jako bude moje chyba??? Naštěstí se nic nestalo, přestože jsem Lufu po celou dobu stříhání drápů držela jen já sama. Abíska jsem taky musela sama posadit na váhu. Na špinavou váhu, která byla na špinavém stole. Řekla jsem, že tyto postupy neznáme, že jsme přijeli z Ameriky. On se ptal, jestli z východního nebo ze západního pobřeží. Povídám, že přímo z Hollywoodu. Že se na ně musí mluvit anglicky. A sestra na to, že to jsou takový malý celebritky :-) Abísek byl zkontrolován, že už má opravdu venku obě kuličky a šlo se operovati. Jednou tam prý byl taky takový malý králíček a ten měl ještě jednu kuličku v bříšku :-)

S tátou jsme se teda hodinu flákali po tom hnusnym okolí. Zejména v Albertovi, kde měli všecko v akci, takže jsme zas nakoupili víc, než jsme potřebovali. No a pak teda jdeme zpátky na tu veterinu a venku si recepční vypaluje zobák. Když nás spatří, tak dovnitř zařve: "Už jdou pro ty králíky". A já se ptám, jestli už to je a ona, že ne, že to jen hlásí a ať se posadíme. Čekárna byla plná. Přibyl totiž novýa hodně velký pacient. Kůň. Pardon, vlastně to byla doga. Ležela přes celou čekárnu a z huby jí tekly sliny. Prej se jí rozjely nožičky. Další pacoš byl obézní a ufuněný mopsík, mňoukající kočička a mini jezevčíček Kateřinka. Tak jsme tam stáli u dveří jak trubci, protože pro samou dogu nebylo kam šlápnout. A když "maličká" doga odcházela, tak její panička z kabelky vytáhla ňákou plachtu a oblékla jí to. On to totiž byl kabátek :-)))

A tak jsem zaplatila necelých devět stovek a jelo se domů. Na účtě mám razítko "Veterinární klinika pro malá zvířata".