Dneska se me muj debilni manzel opet rozhodl ignorovat. Vetsinou me ignoruje tak na 75%, ale dnes to je 99%. Vypadla z nej perla, ze tenhle vikend se muzu sejit s kamoskama. To je opravdu hodnej, ze mi to dovolil. Jenomze ja tu zadny kamaradky nemam.

Tri roky, uklizeni, prani, vareni a nudy je uz trochu moc, nemyslite? Asi bych si to tu zas mela prejmenovat na Blog z nudy. Jedine, co manzela zajima, jsou penize. Jde mu o to, aby vydelal co nejvic penez, a aby si mohl koupit vsecko, co chce. Na seznamu jeho planovanych investic je dum. Jenomze tady? Tady bych ho nechtela ani zadarmo.

Kazdej den uvazuju nad tim, ze bych se asi mela vratit do Prahy. Neni to lehky rozhodnuti. Proste nevim, co si mam pocit. Nejsem tu stastna a nejak uz si prestavam myslet, ze se to kdy zmeni. Hlavou se mi honi takovejch myslenek, ze uz pomalu nevim, co z mozkem. Snad kdyz si najdu praci a naucim se ridit, vsecko se zlepsi. Ale co kdyz ne? A co kdybych nebyla stastna ani v Praze?

Kdyby mi nekdo rek, jaky to je v ty Americe doopravdy, jak jiny a postaveny na hlavu, nikdy bych se sem nevidala.