Ať už to mám za sebou. Zítra jdu k zubaři, ale to ještě nic není. V sobotu a příští středu mě čeká zkouška na CAE.

Mám nového zubaře, ale je to blázen. Roky jsme tu celá rodina chodila k zubařce. Moc milé. Jenomže mám kvůli ní ve svých ani ne třiceti letech parodontózu. Pravidelně jsem si ji stěžovala na krvácení dásní - potuchy o tom, co to znamená, nemaje - a byly mi vždy doporučovány nějaké pasty na zuby. V Americe se nad mým stavem zhrozili a nevěřili, že mi nikdy v životě nebyl odstraněn zubní kámen. Chodila jsem teda na ústní hygienu, ale pan zubař mě už posílal ke specialistovi.

V Americe jsem zažila mnoho nových pocitů a zkušeností. Mezi nimi bylo i o to, že jsem se nebála chodit k zubaři. On ten Bob byl hrozně příjemný člověk. Držku mi vždycky umrtvil a ještě mě chválil za to, jaká jsem šikovná, že držím pusinku pěkně otevřenou. I ta recepční byla neskutečně milá a umožňovala mi hradit zákroky na splátky. Tam si člověka vážili.

Tak jsem si vyhledala specialistu i v Praze v místě bydliště, a protože mám pořád takové štěstí, tak se mi poštěstilo i tady - je to blázen. Už ta první návštěva byla divná. Hodinu mi do držky rval obrovské předměty. Přímo patvary to byly. Dělané na míru lvovi a ne lvici :-) Vůbec neříkal, co to dělá, proč to dělá. Jen rval, fotil a rentgenoval. Občas mě požádal, abych si tu věc přidržela. Když tohle skončilo, tak jsme někam šli. Měla jsem jít za ním a tak jsem šla. Přes celé středisko.

Došli jsme k nějaké místnosti. Vešli a já se měla posadit k obrovské mašině, kam jsem měla podle jeho pokynů nastavit držku. Byl to panoramatický rentgen.

Byla jsem objednaná na minulou středu na jedenáctou. Přijdu za sedm jedenáct a zvoním. Zvoním třikrát, čekám dvě minuty a nic. Tak jsem odešla. Pak jsem jim volala. Sestra mě předala doktorovi. Tomu arogantnímu, nesympatickýmu, nepřijemnýmu cvokovi. "Tak jak to budeme řešit, slečno XYZ? Já tu v jedenáct byl a vy ne. To, že jste tu byla za pět jedenáct říkáte vy.". A já na to, že důkaz, že jsem tam byla samozřejmě nemám a jestli mi jako chce dát pokutu nebo co. Má ordinační hodiny od devíti do dvanácti a v 10:55 tam není ani sestra? Že prý mě vyhlíželi z okna. On si mě pamatuje? Vždyť jsem tam byla v únoru. To asi nemá moc pacientů. Magor.

Když mi má přijít pacient, který mi má zaplatit 1 500,-, tak tam prostě sem, ne? Náš zákazník, náš pán. To asi ještě neslyšel. Prostě drzost! Na to my v Americe nejsme zvyklý a já už k němu nechci!

Příhlásila jsem se na zkoušku CAE (Certificate in Advanced English). Stojí to 4 500, takže jestli to neudělám, tak už nechci žít. V dubnu jsem byla na CAE nanečisto (za 500) a udělala jsem to, tak snad... I ta učebnice, kterou bohužel otvírám velmi sporadicky, stála čtyři kila.

Největší problém mám s mluvením. Ta zkouška probíhá tak, že vám ukážou tři obrázky a vy si máte vybrat dva a dostanete třeba otázku, jak se asi lidé na obrázcích cítí. Nebo je otázka 'výhody a nevýhody moderního světa' a máte tam třeba mobil a počítač. A nebo, kterou prácu byste si zvolili a jsou tam nějací manažeři, sběrači čaje a paní, co dělá něco z keramiky.

Můj problém je, že já prostě nevím. Nemám na to názor, nezájímá mě to. Řeknu dvě věty a dál už tu minutu nemám čím naplnit. Nedokážu si nic vymyslet. To říkám furt - já už umím jenom psát. No takže mluvím s pauzama, což není moc pěkný plynulý projev, který oni chtějí slyšet. A sedíte tam ve dvou nebo ve třech a máte konverzovat i mezi sebou a když někdo nemluví, tak se ho musíte pokusit zapojit stylem "How do you feel about this problem? What is your opinion in this matter?". A on pak něco řekne a já na to "I see, that is very interesting" a je mi to úplně u prdele.

I když zlatý obrázky. Hlavně, že nás nezkoušej z těch blbejch reálií jako u maturity. Jak je na tom Skotsko s ovcema nebo Pippa s chlapama je mi tuplem u prdele.