Seděli jsme tam na židličkách gymnázia Budějovická, tuším šedesát nás mohlo být, a každý nervózně čekal, kdy na něj přijde řada. Na zkoušku se chodilo po dvojicích, protože tam mají kandidáti chvíli diskutovat i mezi sebou. Bylo zajímavé pozorovat, jak se ti dva úplně cizí lidé budou k sobě mít.

Po půlhodině čekání konečně vyvolali i moje jméno. Ve dvojici jsem byla s nějakým kučeravým klukem. Tomáš se jmenoval.

Nevěděla jsem, jestli je to dobře, že jsem ve dvojici s asi dvacetiletým klukem. Bylo by to lepší s holkou, se starší paní, s pánem v obleku nebo s někým ze čtyř Vietnamců? Nebylo, na toho Tomáše jsem teda měla štěstí.

Povídali jsme si po cestě do druhého patra, pak ještě nějakých deset minut před učebnou... Já jsem byla samozřejmě já, ale Tomáš se na mě ani jednou nepodíval tak, jako že by nechápal, co to melu. Chápal mě, moje vtipy. Inteligentní kluk.

Přišli jsme na řadu a čekali tam na nás dva britští zkoušející. Jeden takový starší s krátkými bílými vlasy a kulatými brýlemi alá pan profesor. Ten jenom poslouchal a zapisoval si, jak nám to jde. A pak jeden mladší, který nám pokládal ty otázky. Měl teda brutální britskej přízvuk a docela huhňal a šeptal.

Obrázky jsme dostali docela dobrý. Já měla lidi ve frontě v obchodě a kolonu v dopravní zácpě a měla jsem říct, jak se tam ti lidé asi cítí, a která situace je více stresující. Tomáš měl obrázky týkající se hudby. Lidi na koncertě country a holku v autobuse se sluchátkama v uších. Dohromady jsme dostali obrázky, kde byli lidé, na kterých něco záviselo. Automechanici, kuchaři, hráči rugby, piloti atd., takže o tom se taky dalo docela slušně mluvit.

Překvapilo mě ale, že krom těch obrázků nám dávali ještě spoustu dalších otázek. Jako jak je důležitá výchova dětí rodiči, jak moc děti závisí na rodičích, jestli je dobrý nápad, mít kamaráda za obchodního partnera, jestli je důležité plánovat do budoucna. Takže taky dobrý. Dalo se na to něco říct, ale nebyl čas přemejšlet, takže jsem začala něco plácat a teprve během toho jsem přemýšlela, jak tu větu doříct a jak pokračovat. A tohle jednání v rychlosti mi moc nejde :-)

Ale myslím si, že jsme to udělali. Rozuměli jsme mu, mluvili jsme, takže co víc by chtěl? A ten Tomáš mi na konci poděkoval za DOBROU spolupráci! Všude mi držel dveře a ještě navíc takovým tím stylem, že stál vevnitř a nataženou rukou je držel otevřené. To jsem snad ještě nikdy nezažila! No prostě slušněj kluk. Na jeho věk docela zázrak. To tipuju, že mu je dvacet, ale mladší určitě je, páč mi i chvíli vykal, ale pak se opravil :-)

Šli jsem spolu směrem na metro a on, že tu je autem, že mě může hodit domů. Bydlel ale úplně jiným směrem než já, tak jsem řekla, že děkuju, ale že klidně pojedu metrem. Myslela jsem, že se stejně jenom ptá ze slušnosti. Nebo jsem s ním měla jet?