Tak už je to měsíc, co jsem rozvedená. A když se mě někdo zeptá, jaký to je, bejt rozvedená, tak nevim, co na to říct. Někdy Exíka bráním, že on byl vlastně skvělej, chytrej, slušnej, měl dobrou práci, ale prostě jsme tam ani jeden nebyli šťastný... Pak zas říkám, že je to debil, že jsem ho vůbec nezajímala, a že jsem ráda, že jsem pryč. Když přišel ten rozvodovej papír, tak se mě máma ptala, jestli jsem ráda a nebo jestli jsem smutná. Jenomže já nevim, jak se cejtim. Hlavně se o tom s ní nechci bavit, že jo?

Určitě nedokážu odpovědět jednou větou, tak si tady aspoň jen tak pro sebe o tom malinko blognu. Nechci ze sebe nic dostat, něco vám tu vylejvat. To už jsem udělala. Tenkrát, jak jsem bulela. Ani tu tímto nechci udělat za něčím tečku. Tečka za kapitolou mýho života, která se moc nevyvedla, možná přijde, možná nepřijde nikdy. Co já vím?

No prostě přišla velká obálka a v ní malá s vyrozuměním od Los Angeles Superior Court, že jsme od tehdy a tehdy rozvedený. Vypadalo to, jak to znáte z filmů. Velká obálka od Fedexu a v ní ňáky veledůležitý lejstro, na kterém stojí něco jako: ČEKEJ V CENTRAL PARKU U STÁNKU S CUKROVOU VATOU. S LÁSKOU, DANNY. Většinou v tom figuruje FBI nebo tak něco.

I když je to už úplně jedno, tak si pořád říkám, že je smutný, že se se mnou ani nerozloučil. Poslední týden loňskýho roku a poslední týden našeho společnýho života byl v Turecku. Trávil svátky s rodinou a se svojí novou čůzou, zatímco já byla v LA a balila. Pořád je v Americe v našem bytečku. Teď mi poslal poslední (už třetí) balík s oblečením a úplně se mnou přestal komunikovat. Z Facebooku jsem ho vymazala už dřív. Nebavilo mě sledovat nekonečné diksuze mezi ním a čůzou (i když jsem tomu prd rozuměla). Nakonec je dobře, že už se nikdy neuvidíme. To bych se z toho nikdy nedostala. Sejde z očí, sejde z mysli, a tak už po večerech nebrečím. Dlouho jsem si myslela, že i jemu je líto, že to takhle dopadlo. To jsem si ale zas něco namlouvala. Evidentně jsem mu byla už dlouho u prdele. Mluvit se mnou nechtěl, chodit nikam nechtěl, dárky k narozeninám jsem si vynucovala (stejně se zmoh jenom na kytku a čokoládu, která mi stejně nechutnala). Obden jsem brečela, takže jsem ho asi měla furt ráda a vadilo mi, jak to šlo do kopru. Nevím no. Nevím, jak by se věci měly, kdybych si byla schopná najít práci, kdybych chtěla děti a kdyby nám to tenkrát s tím barákem nedopadlo tak blbě. Ale to je prostě moc těch "kdyby" a zásadních.

Někdy je mi za ním smutno, protože vlastně odešel z mýho života jako by umřel. Je mi líto, že už se nikdy neuvidíme, což je ale dobře, jinak bych zas udělala ňákou hloupost. Ale ničeho nelituju. Všechny ty roky před Amerikou byla krásný. Jak jsme si dopisovali, jak přijel do Prahy, jak jsme spolu začali chodit, jak já jsem poprvé přiletěla do Turecka. Byli jsem oba děsně zamilovaný. Zažila jsem něco nádhernýho a za to jsem životu vděčná. Jak jsem letěla z Istanbulu do Prahy s obrovskou kyticí lilií na klíně... Jooo, to mi nikdo nikdy neveme.

Je fakt, že jsem ráda, že jsem se na ten rozvod vrhla bez ňákýho zbytečnýho sraní a jsem moc ráda, že jsem z tý Ameriky pryč. Tam to bylo o ničem. Jen škoda, že tady to taky stojí za starou belu. Kdybych už měla tu práci, bydlení a auto... no aspoň tu práci... tak by se toho hodně změnilo. Jenomže takhle to vypadá, že je můj život na prd, že jsem ve třiceti skončila, a to je teda na psychiku hooodně silný kafe. Protože já nejsem tak silná, jak se zdám a nevím, jak dlouho ještě takovejhle život vydržim.