Jak dlouho už to je? Dva nebo tři tejdny? Nesnáším, když něco píšu takhle zpětně. Ale já se z toho vzpamatovávám ještě teď. Měla jsem z toho úplně překroucenej mozek.

Spala jsem jen čtyři hodiny. Do postele jsem šla až o půlnoci a už ve čtyři jsem byla vzhůru. Probudila jsem se nervozitou a jak jsem byla vzhůru, tak mi mozek začal šrotovat a vzpomněl si, že jsem bez práce, že jsem k ničemu, že do smrti budu bydlet u rodičů... No prostě všechny tyhlety veselý myšlenky. A to už se pak těžko usíná s depkou a pocity marnosti, že jo?

Normálně už jako fyzicky jsem vstala v šest a před Kongresákem jsem samozřejmě byla zbytečně o hodinu dřív. Veškerá ta psychárna začínala v devět a to už mi div únavou nevypadly oči. Automat na kafe jsem našla. Kávu skoro vůbec nepiju, takže není divu, že zabrala. Jen ty oči ne a ne vrátit zpátky do hlavy.

Viděla jsem se tam se svým kámošem z ústní části. Hned se ke mně hnal a chvíli jsme si povídali. Chodil za mnou o každý přestávce a ptal se mě, jak mi to šlo, co jsem napsala tam či onam. Bavil se však i s dalšími děvčaty. Hodně kamarádek tam měl. Usoudila jsem, že je buď extrémně společenskej a nebo je to gay. Nicméně jsem plánovala, že odpoledne, až půjdeme na poslední část zkoušky, že mu dám svůj email, jako že jsem zvědavá, jak mu to dopadne, tak ať mi pak dá vědět. Jenomže se to konalo úplně někde jinde, seděli jsme jinak, daleko od sebe a pustili nás tam těsně před začátkem, tak už se nedalo kecat a můj úžasný plán zkolaboval. Tak aspoň vidíte na jaký voloviny myslim, když dělám zkoušku za čtyři a půl tisíce.

A teď už konečně ke zkoušce jako takové. Myslím si, že jsem to udělala. Výsledky budou 26. 7. Šlo mi to líp, než na tý zkoušce nanečisto, díky které jsem hlavně věděla, do čeho vůbec jdu. Věděla jsem, že v jednom cvičení, kde je potřeba do textu doplnit slova, se doplňují pouze členy, předložky a spojky nebo součásti frází či idiomů. A v psané části jsem obvzláště pyšná na svůj esej o internetu, blogování, farmaření, králíkovi bez uší a petrželce na okně. Moc mě to bavilo, když jsem to psala. Doufám, že i Britům v British Council to přijde tak vtipné. Český a britský humor jsou si podobné, ne?

Nejtěžší byl samozřejmě poslech. Člověk tam opravdu musí dávat pozor na každičké slovíčko a nenechat se zmást. Je to prostě potřeba slyšet jako celek a ne jako slovíčka, protože ty, na které čekáte tam třeba padnou, ale v jiném smyslu, než vy byste potřebovali a to vám nesmí uniknout. Ale jinak si myslím, že i to psaní musí bejt pro spoustu lidí docela záhul. Já s tím problémy nemám. Mně je hej. Ve škole jsem z češtiny nepropadla snad jen díky slohům. Tam jsem si nasbírala jedničky, ale o tom, co kdo napsal a jak a proč poukazoval na roli maloměšťáka ve společnosti, jsem věděla úplný kulový. Prostě si myslím, že schopnost dobře psát pochází z talentu. A kdo to nadání nemá, tak prostě psát neumí a je nefér jim furt zadávat ňáký slohovky, protože psaní se naučit nedá.

Takže mimo to, že jsem měla vypadlý oči a překroucenej mozek, jsem měla ještě další problémy. Sotva co nám rozdali ty papíry, začalo se mi strašně chtít na záchod. To asi to kafe. Statečně jsem udělala první úkol první části, což bylo napsání dopisu, ale na ten esej jsem se fakt potřebovala soustředit, takže mi nezbývalo, než se přihlásit a nechat se eskortovat na WC. Ta úleva! Pak byla přestávka - tak to jsem šla radši na záchod hezky znova - a začala druhá část. Kdybych to na vlastní kůži nezažila, tak romu nevěřim. Mně se začalo chtít zase. Jenomže to už bylo na velkou a já myslela, že mě to roztrhá. No nebylo zbytí a průběh byl rychlý. Ruku nahoru. Eskort. Úleva.