Ne, že se nic neděje. To ne. Zažívám věci. Už jenom to, že chodím do práce, by stačilo na článek. Jenomže já jsem po práci úplně vyřízená. Maximálně jsem ještě schopná zajít někam s holkama na pokec nebo do kina (Chci vidět Muže v naději a nikdo se mnou nechce jít!), ale že bych usedla k počítači a psala? Na to vůbec nemám sílu. Ani náladu. Mozek má po těch osmi hodinách v práci dost. A když k tomu připočtu ještě hodinu na oběd, dvě hodiny na cestu a hodinu na ranní přípravu, tak mám dost, i kdybych ten mozek neměla.

impozatní Ajfelína

a fronty na ni taktéž impozantní

Ajfelína v noci

No a o víkendu jsem zas lenivá, konzervuju energii jak jen to jde, abych to do toho pátku přežila a tak to jde pořád dokola. A já když nenapíšu něco hned, tak pak už mě o tom psát nebaví. Pak už to je starý a musim pracně lovit v paměti. Tudíž se přiživím na tématu naší slavné Imperartice a napíšu o Francii. Byla jsem tam v roce 2005 a tehdá jsem ještě neměla ani blog, ani Facebook! Nebudu se tu vůbec snažit o to, abych tu zachytila všecky zážitky z cesty. Napíšu to jen tak zlehka, rekreačně :-) Už naše češtinářka na gymplu pravila, že píšu lehkým perem.

 

náš výhled z okna

 

pohled z Eifellovky

Domluvila jsem se s kamarádkou z gymplu. Nebyla to úplně nejlepší kamarádka. Spíš jedna z těch druhořadých (chudák:-)). Když ale se mnou nikdo jinej jet nechtěl. To mě sere, že na nic nejsou lidi. Nemaj čas, prachy, nechce se jim, nebo už tam byli. Já ale měla před úprkem do USA a chtěla jsem předtím ještě něco zažít a ochutnat údajně nejkrásnější město Evropy.

slavný Moulin Rouge

Paříž mě zklamala. Asi je moc vychvalovaná a pak člověk čeká bůh ví co. Taky mi to přijde na stejný brdo jako Praha a já mám ráda, když jsou věco jiný. Eiffelovka vypadá jak věž z lešení, taková jako permanentně nedodělaná, a všudypřítomné kavárničky jsme si vůbec neužily, protože jsme byly na organizovaném zájezdě a naše průvodkyně - krom toho, že pokaždé, když se vylezlo z busu, vzala si od řidičů pivo - nás hnala jak nadmutý kozy. Město jsme prakticky proběhly. U každé blbé památky jsme zastavily, abychom si vyslechly beztak nudný výklad a hnaly jsme zas dál. Jednou nám dala rozchod. Bylo to myslím 15 minut. To jsme si v nedalekém stánku stihly akorát tak koupit palačinku. Jednou jsme i zalezly někam do kavárny, kde jsem s očima na hodinkách popíjela kávu a baštila dort. Měly jsme pořád děsnej hlad, ale na jídlo se nestavělo. Jednou jsem si u Versailles koupila bagetu a zdržela jsem se tak, že jsem tu svoji skupinu musela hrozně dlouho dobíhat. A to jsem měla, stejně jako Imperartice, blbou obuv. Byly to mokasíny, zdánlivě neškodné, ale měli ňákou hrozně tenkou podrážku nebo co. Bolely mě nohy a když jsme museli u nějaké památky zastavit, nedokázala jsem v klidu stát na místě. Musela jsem přešlapovat, tak mě ty chodidla bolely. A kámoška se mi smála, že jsem, jak kdybych šlapala zelí.

francouzská chajda

Nejhorší ovšem bylo, že jsme byly ubytované ve Formuli 1. Nechutnost, která nemá obdoby. Já si na ubytování potrpím a krásný hotel je pro mě snad ještě důležitější než destinace samotná. No jo, ale chtěly jsme ušetřit no. V F1 jsme měly malý pokojík s oknem a výhledem na benzínovou pumpu. Sociální zařízení bylo společné. Ráno jsme měli snídaně. Celkem slušné. Bagety, máslo, horká čoko. Víc si z té nabidky nepamatuju. Zato si pamatuju, že si mi tam líbil jeden chlápek, co to jídlo připravoval. Byl to Turek no. Jídla bylo ovšem málo a tak jsme tam chodily snad už na šestou, abychom se najedly. Musely jsme se nacpat do bezvědomí, protože jsme věděly, že se pak celý den už k dalšímu jídlu nedostanem. Takže na "hotel" jsme se vyhladovělé dostaly někdy v jedenáct a vstávaly jsme v půl šestý. Hnus! Jediné, co se mi líbilo tak, že bych se na to jela podívat znova, je jedna chaloupka/statek za Versailles.