Měla jsem chuť napsat něco ve vieweghovském stylu. Včera jsem si půjčila jeho Biomanželku. Hlavní postavy mají zas divná jména - Mojmír a Hedvika. Dojdou mu někdy ty divný jména? Zas mě to ale chytlo hned od první věty. Zase je to dobré. Názor jest subjektivní. Reflex totiž píše: "prachmizerný ženský román."

Půjdu na to do divadla. Nepůjdu na to proto, že jsem to četla. Chci na to jít, tak si to nejdřív přečtu, abych mohla porovnávat.

A je 15:25 a já tohle píšu ručně. RETRO. Navíc v práci. ASI ZNÁMKA TOHO, ŽE PRACUJU NA NESPRÁVNÉM MÍSTĚ. Ráno jsem se řízla do nosu. To je pravda, ale nechám na laskavém čtenáři, ať zapojí svou fantazii. TY JO, TEĎ JAK JSEM DOPSALA TU VĚTU, POLOŽILA JSEM TUŽKU, A CHTĚLA JSEM DÁT "SAVE". To taky nekecám.

Hrozně se mi líbí výrok amerického spisovatele Philipa Rotha: Nikdy nepíšu o věcech tak, jak se staly. Všechny mé práce jsou sice kapitoly mých nejosobnějších zážitků, nicméně to nejsou příběhy mého života... Líčit věci tak, jak se staly, znamená stát se otrokem své paměti, která je v tvůrčím procesu jen prvek podřadný. Já ale píšu nejradši podle pravdy. Znamená to, že nemám žádnou fantazii? Že dokážu jen popsat, co se stalo? Smutné, ale něco vymýšlet mě nebaví. Sci-fi mě nikdy nebralo. Ovšem otrokyní své paměti to teda jsem. Často si říkám: Jak si to mám všecko pamatovat? To bych si to musela rovnou psát. Na co, kde, kdy?

Je 15:55 a chtěla jsem napsat o tom, jak jsem ráno jela do práce. Ráno je stejně na celym dni to nejzajímavější. Teda pro toho, kdo si na té cestě do práce, která je každej den stejná, dokáže najít něco zajímavýho. Už samotnej fakt, že člověk vstane, je zajímavej. Vstanu. Ne ale, že bych si na to ňák zvykla. To ne. Spíš jde o to smíření. Uvědomit si, že se až do důchodu nevyspim, a akceptovat to - naučit se s tím žít. Jo, děti, všechno je to o psychice.

Hm, je 9:38. Další den a já se možná už dostanu k jádru pudla. No, takže... Ehm... Prostě... Ráno bylo volné místo v tramvaji a já měla radost, že si sednu. Chtěla jsem si totiž číst. Jenomže to mi zas připomíná něco jinýho. Teď jsou v metru hodně reklamy na knihy. Koukám na ňákej bestseller "Přeju si", nebo jak se to jmenuje, a na plakátě stojí: Přeju si, abych si v metru vždycky sedla. Aby nebyly fronty v supermarketu. Abych už nikdy nemusela předstírat orgasmus. To já jsem si na těch eskalátorech přidržujíc madel "zapřála", abych někdy letěla s Korean Air. Člověk, jak čumí na ty reklamy, tak ho napadá kde co.

Takže sedim v tramvaji na židli a peče se mi zadek. Půlky už mám připravený k obědu. Ještě ňáký koření. Na nohy mi ze sedačky přede mnou fouká vlahý větřík o sto stupních. V tramvaji je co? No co? No přetopeno. V četbě pokračuji i v metru a čekám, kdy se mi začne dělat blbě. Až tak kolem Radlický. Když pak vystupuju, tak celou dobu krkám. Úplně to ve mně kvasí. Proč na to nejsou ňáký léky?! Potřebuju si přečíst bichli od Larrsona.

A ukázečka z Vieweghovy Biomanželky: "Všechny nešťastné ženy měly kdysi svatbu. I já. Odmítám těm pomalým popravám dělat reklamu."