K zápočtu na sociální psychologii jsem měla napsat dvě stránky na téma viz. titulek. Mělo to být něco z vlastní zkušenosti (to abychom to neobšlehli z netu). Tak já se rozpovídala o sobě - to mi jde nejlíp. Tak nějak mi přijde, že tu vlastně píšu o tom, jak jsem líná.

Reakce od profesorky mě hodně potěšila. Hlavně jsem vůbec žádnou nečekala.

"Slečno kolegyně,

myslím, že jste skvěla popsala něco, čemu se říká "klamání" v etapě copingu."

Slovíčko "cope" se do češtiny překládá jako vyrovnat se s něčím, překlenout, poradit si, zdolat. Podle mě je život jeden velký stres. Neznám nikoho, kdo by jen seděl na zlaté židli a pečení holubi by mu lítali do huby. Život je jeden z nejtěžších, jak pravil klasik. Život je přeci o zdolávání překážek. V životě je tolik věcí, se kterými je potřeba si umět poradit. Naši existenci provází jedna výzva za druhou. Na člověka jsou kladeny čím dál tím větší nároky. Někdo každodenní stres zvládá, jiný ne. Každopádně se všichni učíme bojovat. Jsou ale lidé, kteří propadají stresu při každé drobné nesnázi a jsou tací, kteří berou život takový, jaký je i se všemi těmi problémy, kterým ostatní říkají stres. A k těm právě patřím já.

Změnil se mi život. To ano. Neříkám, že to bylo lehké. Já to ale asi ani lehké mít nechci. "Není života bez bouře," praví jedno maďarské přísloví. Po pěti letech v USA jsem se vrátila zpátky do Prahy. Bydlím u rodičů. Můj život se opět vejde do jednoho pokoje. Žiju ve svém starém dětském pokoji a spím v povlečení s motivy pejsků a motýlků. Není to ideální. Je mi třicet let a když se mě vrstevníci ptají, jak to můžu doma vydržet, nevím, co na to říct. Mám snad jít bydlet pod most?

Hledám si práci. Chodím na pohovory do zlbnutí. První, druhé, třetí kolo. Odpovídám na otázky. Odříkávám životopis a ze spaní vykřikuji, že mohu nastoupit ihned. Tvrdím, že jsem týmový hráč, co je schopen fungovat i sám za sebe. A taky si vymýšlím pohádky o tom, kde se vidím za pět let. Hraju tu jejich hru, která mi ale vůbec nepřijde zábavná.

Lehce depresivní. Těžce frustrující. Chci pracovat. Chci mít příjem. Chci si pořídit byt, chodit ke kadeřnici a cestovat. Nic z toho se ale neděje, tak si dokazuji, že jsem stále mezi živými, jiným způsobem. Kupuju si chvilkové zapomnění a pronajímám si dobrou náladu v hospodě. Moc si to nepřipouštím, ale občas si všimnu, že kouřím a piju víc než dřív. Naděje ale přece umírá poslední a tak nerezignuji. Udělala jsem si mezinárodně uznávaný certifikát z angličtiny a chodím na vysokou školu. Hraju tu hru dál a doufám, že karta se jednou obrátí.

Se studiem na jakékoli škole je spojeno neskutečné množství stresu. A na soukromé škole je člověk vynervován ještě tím, že do toho vrazil tolik peněz. Co když kvůli jedné zkoušce vyletím a přijdu tak o x tisíc? No co by se stalo? Přišla bych o peníze. Nic víc. Život by šel dál. A hlavně si za každé situace říkám, že už jsem toho tolik přežila. Mnohokrát jsem se ocitla v životní situaci, kdy by se ze mě stres dal krájet. A co se stalo? Všechno je to za mnou a já žiju dál. Takhle si to vždycky říkám. Co tě nezabije, to tě posílí. A dnešek je zítřek toho, čeho jsme se báli včera. To mi pomáhá nejvíc, bohužel to platí i o těch šťastnějších momentech života. Hned jsou pryč.

Psaní bakalářské práce byl taky boj. Nebyla jsem schopna začít. S vidinou toho všeho, co je potřeba udělat, se mi ani nechtělo začínat. Sehnat literaturu, nastudovat si, jak se správně cituje, oslovit nějaké fundované lidi s žádostí o rozhovor. A to jsem tenkrát ještě chodila do práce. Bylo toho moc, že jsem často říkala, že snad ani nemá cenu začínat. Prostě jsem to odkládala, jak jsem mohla, ale pak, když událost vztahující se k mému tématu začala být aktuální a začalo se o ní psát, začala jsem psát i já. To jsem si uvědomila, že mi hodně pomůže, když práci nebudu brát jako celek, ale místo toho se budu soustředit na kapitoly. Na každou zvlášť a postupně. Část stresu opadla a já byla schopna trochu se přinutit aspoň k nějaké aktivitě. Zase jsem si říkala – abych se povzbudila – že přece vždycky všechno nějak dopadlo, všechno se zvládlo a udělalo. Stres k tomu všemu jednoduše patří.

Jak se blížil termín odevzdání, psala jsem víc, častěji a déle. I lidi na rozhovory jsem sehnala. Nakonec jsem tu práci nějakým zázrakem odevzdala. Měla jsem o dost stran víc než bylo minimum a říkala jsem si, že kdybych nebyla tak líná, mohla jsem to mít už v lednu hotové a mít klid. Místo toho jsem se radši stresovala do poslední chvíle. Vím, že na tomhle přístupu – kdy dělám věci, co mě nebaví na poslední chvíli – už nic nezměním. Taková jsem a taková vždycky budu.

Sotva jsem se oklepala a vzpamatovala, čekal mě další stres - zkouška ještě z minulého semestru. Poslední čtvrtý pokus! Co naplat, že se jednalo o rektorský termín? Ani to mě nepřinutilo, abych se začala učit aspoň týden dopředu. Knihy jsem otevřela ve čtvrtek. Zkouška se konala v pátek v osm hodin ráno.

Věnovala jsem se tomu, nedá se říct, že ne. Ale vím, že s tímto panem profesorem je to komplikovanější. Moc jsem toho nenaspala. Střídavě jsem si představovala, jak tu zkoušku neudělám (a že jsem tu bakalářku psala úplně zbytečně) a pak jsem se moc těšila, až to bude za mnou. Ústní zkoušky jsou pro mě mimořádně stresující záležitost. Když se píše test, tak ho odevzdám a hurá, je to za mnou. Stres opadne, i když jsem třeba odevzdala úplně prázdný papír. Při ústní zkoušce, když nic neumíte, je to celé trapné a psychicky náročné. Je to vlastně takové divadlo. Vyučující vám nejen oznámí, že jste neuspěl, ale zároveň k tomu dodá nepříjemné poznámky typu: "Vždyť je to látka střední školy – vzpamatujte se! Připravovala jste se vůbec? Myslíte si, že někdo s vašimi znalostmi patří na akademickou půdu?"

A když jsem ráno kráčela do školy, začala jsem si říkat, co by se stalo, kdybych na tu zkoušku vůbec nešla. Viděla jsem to totiž hodně černě. Pokuřovala jsem před školou a tento svůj geniální nápad seriózně zvažovala. Dovedu si lhát dost dobře. Klidně bych si namluvila, že jsem to neudělala. Tím bych už ve studiu nemohla pokračovat a byl by konec. Žádné další stresy. Ta úleva. Nicméně jsem na tu zkoušku samozřejmě šla a udělala ji, za což jsem nesmírně ráda. A jsem i ráda, že dokážu být hodně nad věcí a že smysl pro humor neztrácím za žádné situace.

No jo, ale co tím vlastně chtěla říct? Že jsem skvěle popsala klamání? Znamená to, že si teda lžu a že můj život je vlastně totálně v prdeli?!