Jsem měla být včera. Dělala jsem státnice. Měla jsem být Bc. Těšila jsem se, až to budu mít za sebou, až bude po všem, až ze mě všechno spadne a já pocítím tu nádhernou úlevu.

Jenomže já to neudělala. To bych nebyla já. Já přece nemůžu mít jednou něco v pořádku. Já a klid? Ne, to nejde dohromady.

Učila jsem se devět dní. Ovšem to, že jsem si to četla, v mém případě nic neznamená. Neumím se učit. Takových let jsem protrpěla na školách a doteď jsem nepochopila, jak se to učení dělá. Další mojí velkou nevýhodou je to, že neumím mluvit o věci, o kterém nic nevím. Možná bych o tom něco napsala. Ale mluvit? To ne :-) Mimochodem píšu proto, abych nemusela mluvit :-D

Takže jsem to moc neuměla, ale kdybych se na to neučila, tak tam opravdu sedím a mlčím. Už na potítku jsem to chtěla vzdát. Šla jsem tam za tím týpkem, co dohlížel nad vybíráním otázek a co doléval vodu. Takové páže to bylo. Šla jsem za ním, že co mám dělat, když to chci vzdát. On mi to rozmluvil, ať to hezky pěkně zkusím a že kdyžtak prostě půjdu tak či tak v září. Docela milej a sympatickej kluk, jak si ho tak zpětně vybavuju.

Tak jsem to zkusila. S tím, že aspoň třeba udělám obhajobu. Byl to prostě trapas na entou. Nejvíc mi na ústních zkouškách vadí, jak je to trapné. Vy tam něco kvákáte a profesor vidí, jak vaříte z vody a že víte hovno. Já se cítila, jak celá obalená v hovně. V hořkosladkym hovně. Ke každýmu tématu jsem řekla jednu dvě věty. Z jednoho předmětu bych možná dostala tu trojku, kdybych uměla ty ostatní dva. Výsledek ale byl takový, že jsem udělala pouze tu obhajobu. Další pokus se koná v září.

Matka mi řekla, že mě zabije, jak to, že jsem to neudělala a jak to, že ostatní to uměli a já ne. Ani jeden den to neudělali všichni, to je ale jedno.

Když jsem psala na FB svoje dojmy pro ostatní, tak si určitě řekli, že není divu, že to takovýmu retardovi nedali. Napsala jsem, že jedna členka komise bazíruje na logické formulaci VJET!!!

I´m a retard, baby, why don´t you kill me?