Tak jsem vstala a nic se mi nechce. Že by ideální čas napsat článek? :-)

V práci nastala pro mě hrůzná situace. Povýšili mi šéfa. Volal mi to jako první, tak jsem mu pogratulovala, ale řekla jsem mu, že veškerou radost pouze předstírám. Přátelé, mám zlomené srdce a držím smutek. Takovou harmonii už na pracovišti nikdy nezažiju. Kdyby aspoň jeho nástupcem učinili chlapa, ale ne, frkli nám tam holku. Takže už nebudeme Dream Team, ale Bitch Team. Jo, asi bude fajn, je mladá. Ale taková sranda, jakou jsme zažívali se šéfem, už nebude. Táta mi na to řek, že práce není od toho, aby tam byla sranda :-) Ale co už? Musím bejt ráda za to, že mě třeba nepropustili, a nebo, že tam nemám od začátku až do konce šéfa kreténa. Holt nic netrvá věčně.

No a byla jsem v tom Londýně. Teď vím, že tohle město jsem mohla v pohodě ze svého seznamu vyškrtnout a nikam se nehrabat. Prej Město snů. Umřu. Ale zas by mi to nedalo. Taková vyhlášená metropole. Sranda byla, ale na tu jejich šeď sere pes. Nebejt těch busů a červených telefonních budek, tak si po chvíli začnete myslet, že se vám stalo něco s očima a že jste barvoslepí. Místní jsou ale moc milí. Jakmile nás viděli zmatené někde u mapy, hned se nabídli a poradili. Takhle nám hned první den zaměstnanec metra vysvětlil, jak ta jejich podzemka funguje. Jezdit nejstarším metrem na světě byl hodně zajímavej pocit. Když už nic, tak to metro stálo za to.

Nebudu vám tu vypisovat, co jsme všechno viděly. No moc toho nebylo. Celé jsem to plánovala a organizovala já a já nejsem jedna z těch, co by si prošoupali tři páry bot, jen aby toho viděli co nejvíc. A skutečnost je stejně taková, že nejvíce zážitků máme z hotelu. Docela hrůza, ale pobavilo. Byl to asi jeden z nejlevnějších hotelů v Londýně, což ale neznamená, že by byl levný i pro nás. Dostaly jsme pokoj pro invalidy. Recepční se na nás podívala a usoudila, že je to potřeba :-D Nééé. Šlo o to, že jsme s kamarádkou nechtěly manželskou postel. A ta pizda, aniž by nás o tom informovala, nás prostě pasovala na invalidy. Takže přijdem do pokoje (poté, co nám nešla karta, a já musela zase jet do dolů na recepci) a já koukám, že je ten pokoj ňákej strašně velkej - takovej hotelovej pokoj jsem nikdy neviděla. Koupelna nám smyla otazníky z čel. Umyvadlo u kolen, všude madla a ve srpše skládací sedátko. No nic. Ručníky dávali jen pro jednoho, když jsem vyžádala i pro druhýho, druhej den mi je stejně vzali. Vyplázla jsem deset liber za late check out s tím, že měl být do tří. Když jsem se šla poslední den ráno ujistit, že si tam opravdu ta zavazadla můžeme nechat do 3 pm, tak mi bylo řečeno, že late check out je do dvou. Takže se hádám, že to teda ne, že jsem vyplázla 10 liber pod dojmem, že do tří. A nebyl to pouze dojem. Měli to tam napsáno! Tak prej je to chyba tisku!!! Nakonec jsem to uhádala na tu třetí.............. No a samozřejmě, že za pět tři nás to do pokoje už nepustilo. Řítím se na recepci, abych se dověděla, že to bylo jen do dvou. Nakonec nás tam pustili, my si vzaly kufry a už nás tam nikdy nikdo neuvidí. Jo a fén se půjčoval na recepci a jen na hodinu :-)))

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Teď to nejlepší nakonec. Z Londýna jsme si odnesly tento nadzážitek. Stojíme na Westminster Bridge, který vede k Big Benu. Koukám do průvodce, jestli to vedle je parlament. V tu chvíli k nám přistoupí muž. Vypadá normálně. Čistej. Tak kolem čtyřiceti. Ani přízvuk nemá. Začíná vtipkovat, jakože co že to v tom průvodci píšou. Říkám si ok, trochu srandy není nikdy na škodu. Hraju to s ním a jsem vtipná i já. Ptá se odkud jsme a jestli se kámoška stydí. Kámoška totiž anglicky neumí, takže mlčí. V tu ránu mně bylo jasný, že se prďola s námi nepřišel jenom zasmát. Říkám mu, že se stydí, a že já taky. A on, že slyšel, že Češky jsou takový opend-minded. Říkám, že to vůbec není pravda. A teď pozor! On prej, jestli bychom si nedaly švédskou trojku! Ano. True story.