To je sranda, jak člověk, zejména ženského pohlaví, se při náznaku sebemenšího pozitivna, začne vyžívat ve velice nadějných představách.

Dneska jsem měla mít rande. S týpkem ze seznamky - klasika. Takhle rychle jsem se na schůzce ještě nedomluvila. Nevím, co dělá za práci, jakej má rád sport a film. Nic. Přišel mi takovej nenucenej a v pohodě. Neptal se mě, proč jsem na seznamce, koho hledám, jestli věřím v lásku, proč jsem sama. Nic z těhletěch kravin!

Psali jsme si ve čtvrtek a domluvili jsem si setkání tváří v tvář na sobotu. Chtěl už v pátek, ale to jsem měla jinou akci. Docela jsem se i těšila. Poprvé v životě. Vyměnili jsme si čísla. Říkal, že napíše. Tak jsem samozřejmě v pátek furt vytahovala mobil a nic. Dnes jsem mu kolem poledne napsala já, jestli to teda večer platí, a on nic.

A já si malovala, že to třeba s tímhle bude konečně dobrý a že bychom mohli zítra do zoo. Místo toho jsem zpátky ve své nicotě.

Je to prostě čím dál tím horší. Ti chlapi se tak bojí.

Takže se válím v posteli... Není to moje vina - na křeslo nebo gauč nemám ve své ubikaci velikosti vězeňské cely místo. Koukám na Jak jsem potkal vaši matku a uvažuji o tom, že si skočím pro Frisco a pro něco na zub. Je to docela pruda, když už člověk nemá s kým jít do zoo, nebo na Neviditelnou výstavu, nebo na výstavu Jak jsem potkal lidi... A kolem jedenáctý se možná budu cítit natolik rozkydle, že si půjdu zaběhat. Už jsem to tak udělala minulou sobotu!