Takže abych se vrátila ke své egyptské love affair... No nijak to nepokračuje samozřejmě. Kdyby se dělo něco vzrušujícího, hned by to bylo na blogu.

On se měl ženit někdy začátken září. Jednou byl nemocný, strávil několik dní doma, a uvědomil si, že už nechce být sám. Řekl tetě (rodiče už nemá), ať mu najde ženu. Za dva měsíce byla svatba. Opravdu byla. To zas vím od delegátky, se kterou jsem se po návratu jednou viděla. Říkala mi, že jí hodně psal, jak mě miluje, ale že se musí oženit, že už se to nedá zrušit a že udělal pěknou chybu. Mně nic takového nepsal. Na moji poslední hezkou zprávu vůbec nereagoval a prostě už spolu nekomunikujem. Mám ho furt na FB - zas takovej drsňák, abych si ho smazala, nejsem. Lajkuje mi každou fotku, kterou tam dám. Nechápu. Toť náš vztah.

Pak mám v přátelích ještě dva Egypťánky z mé letní dovolené. Prodavače triček a lékárníka. Je to vážná věc. Moje obezita se stala mezinárodním problémem. Pan lékárník (22 let) mi dal dobře míněnou radu do života. Že se jako koukal na moje starší fotky, že to bejvalo se mnou lepší a že bych měla držet dietu. Senk jů very mač. Co mu je do toho, jak vypadám? Už se nikdy v životě neuvidíme. Bože, bože. Alláhu, proč mi to děláš?

U někoho tady z blogerů jsem se dověděla o penfrienďáckém webu Interpals.net. Jsem si tam v létě vytvořila profil a jak jsem se vrátila z Egypta, už mě ve schránce čekal dopis. Píšu si s Finkou, Maďarkou a Američankou. Ty první dvě nemaj děti a maj rády zvířatka. Ale ta Američanka mi dělá starosti. Má tři děti, je v domácnosti a chodí na taková ta stekání žen, kde se třeba peče nebo tak. Ono to není jen tak, psát si s více než s jednou. Naštěstí píšu ty dopisy na počítači a až pak ručně, takže to mám uložené a nemělo by se mi stát, že jim napíšu něco, co už jsem psala. Z té Američanky jsem trochu nervózní. To asi není parťačka pro mě. Stejně je to prča. S penfriendama jsem začala v patnácti, kdy jsem se od jedné holky na táboře dověděla, že vůbec něco takového existuje. Bylo to ještě před internetovou érou. Vyplnil se formulář a kdo měl nároky na věk, pohlaví a původ budoucího penfrienda, přiložil jeden americký dolar. Když bylo člověku fuk, kdo mu napíše, bylo to zdarma. Poslalo se to hezky do Finska a pak se čekalo, kdo napíše. Tenkrát v tom věku to byl pro většinu nadlidský výkon napsat dopis a ještě to dělat pravidelně. Pamatuju si, že jedna holka z Hong Kongu to se mnou vydržela dlouho. Naopak jeden Egypťánek mi poslal snad jenom dva dopisy, které obsahovaly horko těžko deset vět a byly psány koňským písmem.

Takže když se mě někdo zeptá, co budu dělat o víkendu, řeknu, že psát dopisy. To samozřejmě nikdo nechápe. Jakákoli mentální aktivita se vůbec nesetkává s pochopením. Byla jsem na kurzu malování. Za jeden den si každý namaluje kompletní obraz. Už jsem tam byla dvakrát a asi budu chodit každý rok. Baví mě to. Ale můžu já někde říct, že mezi mé koníčky patří malování obrazů? No nemůžu. Páč když to není lyžování, kolo nebo běh, tak jsem mimoň. Nevadí. Zítra možná zajdu do kina. Na Insidious. Byla jsem i na Gravitaci. Já tušila, že to není nic pro mě, jenomže, když se o tom tak mluvilo... Řeknu vám, viděla jsem i větší blbosti, ale ne ve 3D. Mě sralo, jak měla ta Sandřička furt takovej pech. Nejdřív se ztratí ve vesmíru, pak jí dochází kyslík, pak se zasekne a musí tu svou raketku odmotat od satelitu, pak nemá palivo, pak nerozumí čudlíkům popsaných čínskými znaky, pak přistane ve vodě a když si otevře, tak se málem utopí. Oskara tý žábě. Kdo to viděl, chápe.