Nebojte. Není to chyták.

Z pátka na sobotu jsme byly u kamarádky. Já a ještě dvě holky. Známe se od základky. Popíjely jsme víno a kecaly. Již tradičně došlo na téma muži-svatba-děti. Všechny čtyři jsme stále bezdětné. Někdo chce děti, aby nebyl na stáří sám. Někdo by se jinak cítil zbytečně.* Někdo je chce, protože tak se to prostě dělá. A někdo je nechce vůbec (a nikdy nechtěl). Hádejte kdo? :-)

Dřív jsem se bála akorát porodu. Teď už se bojím více věcí. Stačily by nám peníze? Šance, že bych si nabalila boháče je mizivá. Kde bychom bydleli, abychom se tam všichni pohodlně vešli? Nezbláznila bych se na mateřské? Všechno bych zapomněla. Jak bych si pak hledala práci, když jsem s tím měla neuvěřitelné problémy i v mladém a bezdětném věku? A co cestování? Podívala bych se ještě vůbec někam? Kámoška, která taky nikoho nemá, pořád mluví tak, že to vypadá, že dítě bude mít, že je to přeci samozřejmé. Ale jak jako? Jestli vůbec někoho najde, tak to klidně taky může trvat pět let. A pak s ním musí chodit a poznat ho. Pak se klidně může ukázat, že s tímhle teda ne...

Moje kamarádky můj blog nečtou, takže si tady krásně můžeme o nich povídat. No a právě tahleta kamarádka onen inkriminovaný páteční večer pronesla: "Stejně furt nechápu, proč jsi se vdávala." Někteří z vás mě čtete roky. Přecijenom jsem na Píše už od roku 2006. Mně ta její otázka přišla tak zcestná, že mi nad ní zůstává rozum stát. Vůbec jsem nevěděla, jak reagovat, takže jsem akorát odpověděla. Člověk, kterej mě zná od základky, vídáme se aspoň dvakrát do měsíce, se může zeptat na něco takovýho? Jako fakt???

A jak jste na tom vy s odpovědí? Tušíte? Nebo snad víte?

*Jedna z těch kamarádek přišla s teorií, že bezdětní lidé (nebo možná jen ženy) jsou zbyteční. No to snad jako ne. Máme jednu kolegyni, která nemá děti ani přítele. Nevím, kolik jí je, ale asi tak čtyřicet. Dělá si "řidičák" na letadlo. Na obědě o ní jiná kolegyně - tři děti, první snad měla ve dvaceti - prohlásila, že už neví roupama, co by. Ať si každý dělá, co chce, ne?