Není to tak dávno, co... No to je jedno. Všechno je jinak. Vše se v dobré obrátilo. Povýšili mě!

Já tuhle práci tak strašně moc chtěla, že už před rokem jsem se projevila jako vážný zájemce. A to ještě vůbec nikdo nevěděl, kdy se tohleto místo otevře. Jestli za pět let nebo ještě za dýl. No ale je to dobrej pocit, když víte, že něco chcete. Prostě to VÍTE a chcete to strašně MOC.

Zadarmo to ovšem nebylo. O to větší z toho mám ale radost. Jsem prostě fakt dobrá. Že by talismánek, co mi má zaručit úspěch, fungoval?

Bylo vyhlášeno regulérní výběrové řízení. Do třetího kola nás postoupilo už jen pár. Dostali jsme zadání případové studie a začala příprava. Taky začal boj s leností, vybavovaly se mi pocity z dob studií, ale mozek mě naštěstí nenechal ve štychu. Nápady se klubaly jako ptáčata - bylo je jen potřeba vrazit do prezentace. Ale stejně jsem za tento způsob pracovního pohovoru vděčná. Kdyby se mě na ty věci ptali na místě, lezly by ze mě nesmysly. Jestli by vůbec něco vylezlo. Když jde o srandičky, jsem pohotová, ale když jde o seriózní věc, je to se mnou špatný.

S prezentací jsem byla hotová o půlnoci před dnem D. V komisi byli čtyři lidé! Tři z nich od nás a jeden ze zahraničí. Vůbec jsem se netěšila na to, jak tam budu celá vážná něco prezentovat před lidmi, které znám a kteří znají mě. Vědí jaká jsem, ale já tam budu muset hrát divadýlko. Kdyby to bylo jen před cizíma, byla bych nervózní o něco míň. A stejně je divné prezentovat svoje nápady, o kterých si samozřejmě myslíte, že jsou super, jenomže jak je to ve skutečnosti, nevíte, protože se na to cizíma očima podívat nedokážete. Je to takové obnažení vlastní duše. Dáváte v plén něco ze sebe.

Nebyla jsem tam ani moc dlouho. Odvykládala jsem si svoje. Nikdo se mě na nic moc neptal. A pak už jsem to konečně měla za sebou. Ta úleva. Vznášela jsem se jak na obláčku. Ještě ten den si mě zavolali, aby mi oznámili výsledky. Pan ředitel byl překvapen, co že to ve mě má. Nevěděl, co ve mě dřímá za talent. Výhrala jsem. Stejně jsem ale byla ze všeho nejradši za to, že už to skončilo :-)

Musím říct, že poprvé v životě mi k něčemu byly moje novinářské snahy ve formě publikovaných textů v Mladé frontě, Novém Prostoru nebo v Metru. A i moje vášeň pro focení se konečně dostala na výsluní. V neposlední řadě jsem tam propagovala svého blogerského ducha - 731 příspěvků na blogu! Kolegyně za zahraničí se mě zeptala, jestli by naše firma měla mít blog. NO JISTĚĚĚ! Sice nevím, jestli by to někdo čet, ale já bych tam psala :-)

Budu trochu psát, trochu fotit, budu něco vymýšlet, budu vtipná a chytrá.

Technické věci, které budou na této pozici potřeba, neovládám, ale to se naučím. Libí se mi, že dali přednost někomu kreativnímu, kdo firmu zná zevnitř, má ji rád a upřímně chce, aby se jí dařilo víc a víc. Mám nápady a to se naučit nedá. Jak jsem řekla na pohovoru: "IF YOU DON'T HAVE IDEAS, YOU JUST DON'T."

Chtěla jsem říct, že to není tak dávno, co jsem byla bez práce a bez nároku na podporu. Těm dnům už je naštěstí konec!!!

Parádně jsem se odměnila. To se mi taky povedlo :-)