Vždycky jsem chtěla mít takovou práci, kde bych jezdila na zahraniční služební cesty. A to se mi také splnilo. Za těch dva a půl roku jsem už na služebce byla aspoň desetkrát.

Miluju cestování a je jedno, jestli jde o business nebo pleasure. Letiště a hotely to je moje. Jenomže i toho už jsem se asi přejedla. Člověk něco strašně chce a když toho dosáhne, tak by zas chtěl něco jinýho. Na jednu stranu to znamená, že se budu pořád za něčím hnát, čímžto pádem budu neustále sbírat zkušenosti a zážitky. Na druhé straně to však znamená, že nebudu nikdy spokojená.

Vždycky jsem se na tu služebku těšila. Letiště, hotel, skvělé jídlo, milí lidé, sranda, zážitky. Teď jsem se poprvé netěšila. Čekala mě totiž moje vlastní prezentace. Jsem na vyšší pozici, tak holt musím platit daň. Větší plat, ale víc nepříjemných situací. Samozřejmě nemám nejmenší problém takovou prezentaci vyprodukovat, ale kéž by to šlo prostě poslat mailem a konec. Jsem stydlivý člověk. Bohužel i ve svých 33 letech se stydím a vystupování před lidmi mi nedělá dobře. Snažila jsem se o tom vůbec nemluvit, abych to jakože ze svého vědomí vytlačila. Některý z kolegů s tím občas začal, že to nemá nic moc a že to má nudný. Jsem si říkala "jo, holenku, ty budeš určitě jeden z těch šprtů, kterýmu grafy a tabulky lezou i z uší". Já se nebála, že to budu mít špatně. Mělo to být o tom, co dělám, a jakých úspěchů jsem dosáhla. Na tom není co udělat špatně. Nebála jsem se, že mě na základě slabé prezentace vyhodí. Moje prezentace mi přišla naprosto v pohodě. Obsahově. Jen šlo o to vystoupit před lidmi. Před těch upřených dvacet párů očí, nebo kolik nás tam bylo. Přežila jsem to. Mohlo to být horší. Obecenstvo se smálo mým vtipům. Naštěstí už všechny ty lidi znám, ale i tak to byl stres.

A tak si říkám "mám já tohle zapotřebí?". Pořád nějaké duševní nepohodlí. Příští týden zas pořádáme takovou akci, kterou budu vlastně pořádat já sama. Jenomže zas kdybych měla dělat jen to, co mi nezpůsobuje žádný stres a nepohodlí, tak sedím doma za kompem a tím pádem se kariérně nikam nedostanu, nic moc se nenaučím, nikam se neposunu a co pak? Co za deset let s životopisem, na kterém je mezi řádky napsáno "nic moc toho nedokázala"? Doba je krutá. Musíte se furt za něčím hnát. Bylo by fajn, kdybych si třeba po třech letech mohla jít odpočinout - minimálně za ty stejný prachy - někam do státní sféry. Jen tak na rok třeba :-)

Ale to není všechno. Nejhorší je, že už jsme všichni pomalu jak v těch sci-fi filmech. Všichni abychom byli stejní. Aspoň v určitých věcech. Buďme pozitivní. Problém není problém, ale výzva. Nudný meeting není ztrátou času, nýbrž skvělou příležitostí jak nakrmit mozek. Dementní workshopy nejsou dementní, ale zábavné, kde krásně předvedete svou aktivitu. Společné večeře nejsou vůbec trapné - jsou skvělou příležitostí k vedení konverzací na téma "Praha je krásná a pivo máme levné". A teď se furt usmívat, bavit se se všemi kolem, nepřiznat únavu, maskovat zívání, povídat si na obědě i potom, co už máte dávno snědeno. To vám jednoho vážně vyčerpá. Nejsem úplný asociál, ale večně se bavit o hovně nebo o práci mi nedělá moc dobře. Když vylezete s tím, že někdy na práci nemyslíte vůbec, že na sto slidů, které vám mrskli před obličej, nemáte momentálně vůbec žádný názor - to prostě neexistuje. Dělám si o lidstvo starosti. Stávají se z nás identičtí vypatlanci. Akorát narozdíl od těch filmů nechodíme všichni ve stejnokroji. Dělám v mezinárodní firmě a když se všichni sejdeme, je nás nějakých 15 národností a ve stylu oblékání se dost lišíme.

Mám dvě silné karty, které mě drží nad vodou, které zastírají moje mimoňství - jsou jimi smysl pro humor a kreativita. Díky bohu za ně!

Co bude dál? Co až nebudu moct? Majitel bytu, kde bydlím, mi řekl, že si všimnul, že jsem dost tolerantní. No to jsem. Spousta věcí mi je u prdele. Je zbytečné všechno řešit a ze všeho si dělat hlavu. V práci mě mají pořád rádi a chovají se ke mně jako k inteligentnímu šikovnému člověku, čehož si moc vážím. Ale co až mě přestane bavit hra na mezinárodní kancelářskou krysu? A ona to je hra, ve které hrajete roli, ve které musíte setrvat 99 % času. Možná jednou budu chtít svůj život směřovat jinam. Mezi zvířata. Pomáhat jim. Starat se o mláďata. V kraťasech a triku ve stínu stromů krmit lvíče. Bosá stát na slony udusané zemi. Objímat slůně. Poslouchat ptáky a šumění moře.