Mně se tam tak strašně líbí. Normálně mě to nepustilo. Chci se tam vracet. Pořád a pořád a znova a znova. Tomu se říká láska.

Srpen 2010 a teď až říjen 2015. A to jen díky jedné ze čtenářek tohoto blogu. Jana se rozhodla, že to se mnou zkusí a riskne. Měly jsme se báječně. Jana byla z města nadšená a já byla ráda, že to nadšení sdílíme obě a že očekávání nepředčila skutečnost, jak už to tak bývá, když někomu něco vyprávíte a on pak čeká bůh ví co. Oprášila jsem svou chudou tureckou slovní zásobu: děkuji, ano, dobře, mešita, dobrý večer, jablečný čaj :-D A ještě umím dişçi, což znamená zubař, ale pro to v běžné konverzaci ne a ne najít uplatnění :-) Bejt tam tak půl roku, huba se mi nezastaví a já bych pak mohla dělat třeba na turecký ambasádě v Praze!

A proč se tam cítím tak dobře? Protože tam jsem za kočku. Ti Turci po mě jdou jak... No prostě jako fakt hodně. V Česku slyším akorát tak, že působím nedostupně, namyšleně a že mám zvláštní smysl pro humor. V Turecku se se mnou muži normálně baví. A mým vtipům se smějí. Já vím, že už jsem s tím otravná. S tím, jak tvrdím, že v Turecku (Tunisku, Egyptě) po mně chlapi šílí. Ale pro mě je to zážitek jak z jinýho světa, nebo jako kdybych žila příběh z knihy, páč v Praze můžu chodit po ulicích celý víkend a cítím hroznou samotu. Sednu si sama třeba na kávu a ani tam nic. Nikde nic. Jako kdybych chodila po prázdnejch ulicích. Tam jsem byla kočka a to je krásnej pocit. To mi nikdo nevezme. Už abych se tam podívala znova!

Ubytované jsme nebyly tak v úplně turistické oblasti, ale stále blízko Sultanahmetu - historického centra města - čili v evropské části. A to bylo právě moc fajn. Byla to taková široká ulice plná obchůdků a nahoře na konci před hradbami stál náš hotel. Hned u konečné autobusů. Na první pohled to nepůsobilo atraktivně, ale ty busy byly naše výhra. Nejezdila nám tím pádem pod okny žádná auta. A v Turecku, když se řídí, tak se hooodně troubí. K dopravě jsme párkrát využily právě dva z těch autobusů (ha, ha, k tomu se ještě dostanu), ale naším hlavním prostředkem byla tramvaj (večně praskající ve švech, ale hezká a moderní s pětiminutovými intervaly).

První den, hned, jak jsme se ubytovaly, zavelela jsem směr Tophane. Tophane já totiž miluju. Milovala jsem ho. Ta dlouhá řada kaváren, kde se kouřily vodní dýmky a hráli vrchcáby už tam není! Zůstalo tam jen pár podniků a je z toho neatraktivní cosi, kam už se vracet nebudu. My si ale daly nargile (vodnici), plněnou bramboru a bylo nám fajn. Bylo už hodně hodin, když jsme jely zpátky. A v této pozdní hodině se o mně v tramvaji otíral jeden místní otírač. Chvíli jsem myslela, že je to prostě jen kvůli tomu, že je narváno, ale jak jsem měnila pozici, šourala se po tramvaji a on stále za mnou, bylo jasno. Pak mi začal mlaskat do ouška a to už jsme vystoupily a počkaly na další tramvaj.

A teď naopak jedna super pozitivní zkušenost s tureckou náturou a tureckým mhd. Lvice si usmyslela, že se nutně potřebuje vyfotit s cedulí "Welcome to Asia", která se nachází na Bosporském mostě. My měly na hotelu recepčního dědka, který neuměl anglicky, takže když jsem se ho ptala, jak se na ten most dostanu, vypadalo to, že odejdu s nepořízenou. Když tu se tam nachomejtnul nějaký pán, který mi s tou cestou poradil. Byl to Egypťan, také hotelový host, který pak se mnou moc rád konverzoval a dokonce nutně potřeboval moje telefonní číslo, neb se chystal pracovně do Prahy a hledal levné ubytování. Když jsme se horko těžko dokodrcaly na místo určení, stály jsme pod mostem a zjistily, že most není pro pěší. Jak se tam ten chlap z toho odkazu, co jsem sem dala, teda dostal? Na to musím přijít příště.

Takže stojíme pod mostem, čumíme, že nic, že se na něj nedostanem, tak se vracíme, abychom přestoupily na náš bus domů. Chvíli se motáme na zastávkách, které tam jsou v několika řadách a nikde žádná čísla, takže nevíme, na které máme čekat. Jana prochází zastávky důkladněji a snaží se dekódovat Atatürkovu šifru. Já stojím tak nějak uprostřed a vyhlížím naše číslo. Istanbulkart v ruce, oči na šťopkách, na nohou tretry a už jede. Mávám na Janu, volám, autobus zavírá dveře. Jana si mě všímá, beží ke mně, autobus se rozjíždí, my máváme, běžíme, autobus zastavuje a my nastupujem. Spokojené samy se sebou. No a představte si, že asi za dvě zastávky všichni vystoupili, jen my zůstaly sedět. Řidič kouká na nás, my koukáme na něj. Vypadá to bledě. Ale říkáme si, že dokud sedíme, nic není ztraceno. Říkám teda řidičovi, kam máme namířeno, čímž rozjíždím konverzaci s řidičem, který sice neumí anglicky, přesto dělá, co může, abychom se nějak domluvili. Dojely jsme na konečnou, měly jsme jet opačným směrem. Řidič říká, že no problem. Ukazuje nám v nějakém sešítku (ručně napsáno), že v 17:55, čili za 20 minut, pojede zase zpátky, takže můžeme zůstat sedět. Kdybychom přestoupily na ten, co odjíždí teď, musely bychom znova platit a už bychom rozhodně neseděly. Řidič ukazuje, že si můžeme v klidu zajít na cigárko. Já jdu, ale cejtím se trochu blbě, páč na zastávkách se přeci nesmí kouřit. Náš řidič se zdraví s jiným řidičem, vytahují cigarety a zapalují si na lavičce v budce přesně pod nápisem "zákaz kouření". Do autobusu s Janou nastupuje úplně jiný řidič a šlápne na plyn. Jana začne divoce gestikulovat, že mi ujíždí, ale náš hodný řidič povídá, že to je ok, že on je captain. A taky, že je. Autobus s Janou jen popojel dopředu, protože ten bus před námi už odjel. No a tak jsme, sedíce hned vepředu, dojely hezky pěkně na hotel.

Byl večer, měly jsme hlad a tak jsem se na recepci zeptala, jestli by nám neporadili, kam tady v ulici na jídlo. Na recepci byl asi osmnáctiletý cucák ze snídání, ale ochomejtal se tam i náš dědek, kterej byl nadšenej, že se zase na něco ptáme. Pánové se poradili, prohodili mezi sebou aspoň desetkrát slovo yemek, což znamená jíst, a že nám ukáže. Takže možnost odskočit si na pokoj, odložit si, upravit se, tu nebyla. Musely jsme jít za tím cucákem. Dovedl nás k Muratovi do super restaurace. A do konce pobytu už jsme nejedly nikde jinde. Dokonce tam měli i záchod. Normální! To bylo vždycky napínavý a pak ta radost, že normální záchody! Třeba v mešitě jsem za ty roky ještě nečůrala, tam jsou totiž vždy jen turecké záchody. No a když jsem u Murata chtěla jablečný čaj (instantní jablečný čaj pro Turecko tak typický) a neměli ho, skočili mi ho koupit a ještě nám ho dali zadarmo. Poslední večer, když Jana mluvila o nějaké knize a řekla Cecílie, dostala jsem brutální záchvat smíchu. Já myslela, že začne titulem knihy a rozuměla jsem "otci Sýrie". Už jsem taky z těch uprchlíků zblblá. Smála jsem se tak, že se začala smát i obsluha a dědci za náma. A večer, nějak kolem jedenácté, jsem dostala od toho našeho číšníka žádost o přátelství. U něj jsem vůbec neměla podezření, že by měl o mou osobu zájem. Myslela jsem, že je milý a úslužný, protože jsme prostě zákaznice.

A teď si povíme něco o tom, jak jsem zažila rvačku. Šly jsme na véču do restaurace v centru nejcentrovatějším, já nám objednala humus a jogurt s česnekem jako předkrm, Jana si objednala jehněčí a pak jsme měly ještě naslibované ovoce zdarma. A protože v Turecku je všechno na pohodu, zejména posezení u jídla a pítí, chtěla jsem si tu pohodu umocnit cigaretou. Zeptala jsem se, jestli neprodávají cigarety. Že ne, ale že vedle je trafika, a že ten číšník (resp. takový ten naháneč) půjde se mnou. Říkám Janě, že když se nevrátím do 15 minut, tak je to blbý. Vlezeme do uličky pod mostem, která je pár metrů od restaurace. Na můj doprovod někdo něco zařve a chlapi se začnou prát. Já už vidím tu svou trafiku, ale z obchůdků všichni vylezou a stojí i ve dveřích, takže nemám kam zalízt. Takže dva se perou, všude samí chlapi a já. Naštěstí je hned někdo dostal od sebe, já si nakoupila, můj doprovod mě doprovodil ven a jakmile jsem byla u těch restaurací, řekl mi, že si můžu jít sednout, a chlapi se začali prát znova a rvajíce se postupovali až na hlavní cestu podél restaurací mezi turisty. Za chvíli to skončilo a nikomu se nic nestalo. Od jiného číšníka jsme vyzvěděly, že rvačku vyprovokovala druhá restaurace a důvodem bylo údajné přebírání zákazníků naším naháněčem.

A to je Istanbul. Všechny moje zážitky a k tomu několik koček (např. koťátko v obchodě, kde si Jana vybírala náušnice a já seděla na typické turecké zaprděné židličce a hrála si s mini koťátečkem), řvaní muezzinů mezi pátou šestou hodinou ranní, které jsme ale neslyšely, neb jsme po celodenním chození spaly jak mimina, věčné popíjení ayranu, otravné sundavání bot před každým vstupem do mešity, ale příjemný poct, když jen tak v ponožkách chodíte po koberci, nekonečné popíjení čaje, cesta loďkou do Asie, posedlost skleničkami ve tvaru tulipánu, návštěva Velkého bazaru, kde má člověk z toho množství a barev mžitky před očima, popíjení džusu z čerstvě vymačkaných granátových jablek, doufání ve splění přání u sloupu s dírou v mešitě Haghia Sofia a k tomu všemu pocit, že sem, kde cítím život ve vzduchu, v úsměvech, v otázce "where are you from?", v křídlech racků, v jídle i v nočním měste, se ještě musím vrátit.