Jsou skoro tři ráno a já právě dokoukala poslední díl trilogie Před úsvitem/Před soumrakem/Před půlnocí. Doporučila mi to kolegyně a pustila jsem si to i přesto, že mi to celý odvyprávěla.

Potkaj se ve vlaku, non stop si povídaj, zamilujou se. Po letech se vidí znovu. Romanticky geniální.

Přesto... Ona nic moc a on cucák. Nevěřila jsem jim to. Necejtila jsem ani zlomek toho, co mělo být z filmu cítit. Možná jsem jenom otupělá americkými filmy, které vám vyrvou srdce a před vašimi zraky ho vší silou vyždímou. Druhej díl je o ničem. Ve třetím díle vidíte typický manželství po letech. Ona furt něco řeší, na chlapa je toho moc, ztrácí se, ale snaží se to nějak vydržet a ustát. Docela jsem v tom viděla samu sebe. Trochu "drama queen".

Jenomže... Ženská to má těžký. Musí zastávat tolik rolí a tím pádem každou šidit. Touží uspět v práci, chce mít děti a vychovat z nich něco smysluplného, má potřebu se o všechny okolo starat, zároveň se chce věnovat třeba psaní nebo malování, protože ji to baví, a hlavně, hlavně chce prožívat romantickou lásku. Je toho tolik, že se to nedá psychicky zvládat.

No a právě v tom posledním díle jde ze Celine tohleto všechno ven. Je fakt nepříjemná, jenomže já ji rozumím. Rozumím ale i tomu chlapovi. Už to není žádnej cucák a vyloupnul se z něj štramák. To jen tak mimochodem :-) Ona mu nakonec řekne, že ho už asi nemiluje. Si myslím, že tyhle stavy má každá ženská. Že nakonec dojde k tomu, že si myslí, už toho svýho nemiluje. Říká se tomu komplikovaná. Ne, je to jen inteligentní člověk, který je navíc žena.

Ten chlap to v tom filmu úplně geniálně zachrání. Závěrečná scéna trilogie a konečné pořádná romantika. Je to krááásnýýý!