Tak Lufinka už není. Včera jsem ji nechala uspat. Do poslední chvíle papala, ale pořád padala na bok, takže už by se ani nenapila.

Takhle zněla moje smska, kterou jsem tu smutnou zprávu oznamovala. Psala jsem to minulou neděli.

Lufince bylo devět let. Krátce potom, co jsem si ji přivezla z Ameriky, prodělala zánět středního ucha. Bylo to těžký, nechtěla žrát, tak jsem ji dokrmovala takovou pastou. Tenkrát, stejně jako teď, jsem byla bez práce. Vlastně většinu jejího života jsem byla bez práce. Měla jsem s ní tedy možnost trávit spoustu času. V tomto smyslu se měla dobře. Ze zánětu se dostala. Snad díky tomu, že byla mladá a plná sil. Nebo díky tomu, že naše veterinářka byla kamarádka kamarádky.

Když jí bylo šest, přišla o lásku svého života. Teprve tříletý Abísek přestal zničehonic žrát a po třech dnech umřel. Během pěti let, co jsem zpět z USA, mi před očima umřely už tři moje zvířata. Nejdřív to byl andulák Robíček, pak Abísek a teď Lufinka. Jsem vlastně ráda, že jsem si nimi mohla být až do poslední chvíle. Jen já a zvířátko.

Co umřel Abby, začalo ji téct z oka. Pak i z druhého. Žádný veterinář jí nedokázal pomoct. A to jsem jich navštívila hodně. V listopadu měla opět zánět středního ucha. To jsem s ní jela na pohotovost. A letos v únoru zase. A tak nějak v únoru/březnu jsem si všimla, že má hlavu trošičku nakřivo. Začaly jí dělat problémy skoky do klece. Dlouho se předtím rozmýšlela. V dubnu přišel záchvat. Zmítala se na zemi v křečích a vydávala zvuky (králík normálně ani nepípne). Zavolala jsem si veterinářku domů, která pravila, že to bude pravděpodobně epilepsie a že na zlepšení pohyblivosti (viz hlava a skoky) jí můžu dávat vitamín B. Po mnoha neobratných pokusech se jí konečně podařilo vzít krev. Pak přišel další záchvat. Podle krve vše v pořádku.

Když jsem byla teď na dovolené, Lufinka byla na prázdninách u ségry. Tam se předvedla s dalším záchvatem. Ségra upalovala na veterinu, kde Lufču napíchli na infuzi s tím, že je dlouhodobě dehydratovaná. Naordinovali jí těch infuzí několik. Pořád ještě 1 700,- dlužím ségře. A udělali jí testy na encephalitozoon, což je králičí parazit, které vyšly pozitivně. Prognóza vypadala velmi nadějně. Bude tři týdny brát panacur a pak se bude mít k světu jako dřív.

Prášky nezabraly. Naopak se to zhoršilo. Po dvou týdnech léčby měla hlavu už hodně nakřivo. Tak nám na veterině předepsali léky na další dva týdny. Bylo to čím dál tím horší. Veterinářka nechápala, že po pěti týdnech nevidí ani známku zlepšení, právě naopak. Navrhla tedy CT, aby zjistila, co má v té hlavě ještě za problém. Toho parazita totiž měla v hlavě. A já v tu chvíli byla odohodlaná na to CT jít. Byl čtvrtek a oni nás objednali na pondělí.

Hned v pátek se Lufinka ještě zhoršila. Nejenomže jedním okem koukala do země a druhým do stropu, ale už skoro neudržela rovnováhu. Spadla na bok a když se jí podařilo se postavit, spadla zase, takže spíš tak nějak válela sudy. Vždycky se chudák doválela bůh ví kam a neuměla se odtamtud vyhrabat. Na záchod už nechodila, protože už se na něj nedostala, přestože jsem ho vyndala z klece. Misku s vodou vylila, jak tam sebou mlátila, a taky ji potkal už čtvrtý záchvat.

Od páteční noci jsem se sama sebe ptala, jestli to ještě má cenu. Ráno jsem si říkala, že to CT bude stát další 2 000 a asi jí už stejně nepomůžou. Chvíli jsem uvažovala, že pojedu na veterinu tady a vyžádám si další názor. To jsem za chvíli zavrhla, že by to byl pro Lufinku další stres, a stejně, co si budem povidat, ti veterináři o králících nic moc nevědí. Tak jsem tu tak seděla, brečela a směřovala k nejbolestivějšímu rozhodnutí mýho života. Když se Lufince podařilo postavit, koukala na mě tím krásným modrým okem a něco chroupala. Dvakrát jsem ji šla pro pampelišky. V její poslední den jsem jí natrhala dva velké svazky a k tomu jsem jí ještě krmila sušeným banánem. Všechno vesele zbaštila. Pampelišky a banán - to bylo její.

Po několika telefonátech, kdy jsem přes pláč skoro nebyla schopna říct adresu, jsem si objednala jednu veterinářku domů. Už na eutanázii, ne na žádnou konzultaci. Přijela v sedm večer, tak jsme měly na loučení celý den.

Zároveň jsem si od rána psala s několika kamarádkami. Díky bohu za Whatsapp! Mluvit s někým po telefonu pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu, a být na to rozhodnutí úplně sama taky ne. Kamarádka, jejíž sestra je veterinářka, říkala, že má Lufča toho parazita v cystách mozku a tam se lečivo nedostane. Několik dní jsme se viděly osobně a říkala mi, že ta její sestra pak ještě volala svému známemu veterináři a s případem ho obeznámila a ten se rozčílil a řek, že tím CT by na nic nepřešli a že je to jen tahání peněz z lidí.

Je to hrozný, mít v rukou tu moc a ukončit něčí život. Nikdy se nedovím, jestli by jí nakonec někde nepomohli.

Koukám, že jsem vybrala samý fotky z LA :o Přidávám teda aspoň jednu z Prahy.