Jsem se právě vrátila z takové akce... Nevím, jak to nazvat. Jo, autorské čtení se to jmenovalo na plakátku. Prostě marketingová akce na podporu prodeje knihy Mluvím česky dobže, ale mám pžízvuk od Stéphana Poignanta.

Showmanem, vystupujícím a přednášejícím v jedné osobě byl sám Stéphan. Já mám jeho knihu doma - půjčenou z knihovny teda. Už jsem asi v polovině a musím říct, že se to čte dobře a rychle. Námět ČR očima cizince (nebo i jakákoli jiná cizina očima cizince) mě nikdy neomrzí. Stéphan začínal v Plzni, má za sebou bydlení v paneláku i setkání s revizorem v pražském metru. Přesto pro mě kniha není tím pravým. Není to můj šálek kávy, protože přestože většina příběhů v knize má být založena na pravdě, působí na mě jako smyšlené krátké blogy.

Takže proč že jsem na něj do té knihovny šla?

1) Vidět naživo autora knihy, kterou čtete, je fajn.

2) On se naučil česky! I tu knihu napsal v češtině!

3) Mnohé jeho postřehy z českého prostředí jsou samozřejmě super a baví mě.

Francouz, který umí česky málo, je roztomilý. Francouz, který umí česky víc než málo, je divný. Něco jako kolumbijská káva bez kofeinu, ale s kokainem.

Jedním z těch témat, co mě ba, je oblékání. Ano, Češi se oblékají hrozně. Potvrdil mi i to Stéphan, který tam stál v bílé košili a černých kalhotách. Dovedete si přidstavit českého muže mimo kancelář v košili? A ne, kostkovanou košili s krátkým rukávem mezi košile nepočítám. V neděli jsem byla na cestovatelském promítání, které uváděli tři kluci. Všichni tři v triku. Ale šokoval mě, když říkal, že Francouzi se doma nepřevlékají do domácího. Nepřevlékají se do ničeho, jsou pořád v tom, v čem byli celý den. Jak jako myjí nádobí, vaří, vytírají, vysávají, myjí okna, čistí kočičí záchod...? Jak, jak, jak? V zástěře? Oni prý neřeší, jestli je to pohodlné nebo praktické. U nich jde o to, jestli je to hezké. Já nesnáším hnusné oblečení, takže kupování triček, mikin a kalhot do lesa mi způsobuje psychickou bolest. Nicméně francouzský šarm a eleganci bohužel nemám. Doma se oblékám do toho nejpohodlnějšího (kór když bydlím sama) a asi i nejhnusnějšího, co mám.

Bylo vidět, že chlapec nevyrůstal v našem krásném českém prostředí, kdy je každýmu všechno jedno, každej každýho ignoruje a nikoho nic nezajímá :-) Na začátku se hned zeptal, kdo knihu zná. Jsem mlčela, protože mi bylo jasný, že pak bude vyzvídat, kde jsem se o ní dověděla a jak se mi líbí. Nevím, kde jsem se o ni dověděla. Někde na netu, jako o všem. A moc se mi nelíbí no.

Pokoušel se nás aktivně zapojovat i nadále - že prý, jaká je vaše první vzpomínka, pobavte se o tom se sousedem. Tak jsem se otočila na paní vedle s tím, že si nepamatuju ani piču. A ona, že taky ne. Jenomže jak jsem světaznalá, tak jsem se bála, že bude chtít, abychom pak tu svou zasranou vzpomínku odprezentovali. Nevybavila jsem si matčin hlas, který by mi utkvěl v hlavě coby novorozenci. Ani nic jiného poetického, filozofického či jinak abstraktního. Vzpomněla jsem si, jak jsme ve školce dostávali ke snídani bílou kávou, kterou jsem nesnášela a každý ráno se odehrávalo v duchu "co s ní?".

Ha! Další interkativní legrace byla... "Byli už jste někdy ve Francii?" Všichni, že jo. "Tak proberte se svým sousedem, co vás na Francii nejvíc překvapilo." Ty vole, já kurva nevím. Život mě ale naučil a tak jsem zas něco vytáhla z paty. Vzpomněla jsem si, jak jsme tam na snídani měli vždycky málo jídla :-D Nahlas jsme nemuseli říkat ani jedno, ani druhé!!!

A nakonec se zeptal, kdo bydlel dlouhodobě v zahraničí. To se ví, že jsem mlčela!