Konečně jsem poznala někoho... No někoho, koho jsem vzala dokonce domů. To mluví samo za sebe. Viděli jsme se devětkrát a on pak z nějakého důvodu vycouval. Řeknu vám, není to nic moc, brečet v práci na záchodě. Takže když nejsem na záchodě, sedím za stolem a píšu si do sešítku básničky. Zde je symbolicky devět kousků.

 

 
 

viděls mě krásnou

viděls mě se smát

viděls mě nahou

na zbytek už nechtěl ses ptát

 

proč brečíš...

kvůli někomu,

koho jsi ani nestihla poznat?

...

právě proto

 
 

ty představy

co mohlo být a není

ty vzpomínky

co bylo a už nikdy nebude

 
 

chci zapomenout

kolik času potřebuju?

chci doufat

kolik potřebuju naděje?

 
 

dvakrát jsi mi udělal čaj

bylo to zbytečné

nemám ho ráda

 
 

je to divný

co se mi děje s očima

je to ňák spojený se srdcem

a musím to dělat tajně

 
 

smích je koření života, říkali

a já se s tebou smála tak moc

až jsem se udusila

 
 

mohlo to bejt dobrý

a jak!

 
 

to je jak v knihách

teď mi to došlo

už jste o tom četli všichni

tak přesně takhle já teď trpím

 
 

 

Říká se, že co se má stát, to se stane. A já se ptám, proč se mi taky někdy nestane něco dobrýho? Pak když o tom přemýšlím a vemu to kolem a kolem, tak ono to vlastně bylo dobrý. Víc než to. Byla to bomba. Bylo to nádherný a úžasný. Než se to pokazilo. Bylo to jak ve filmu. Jsou spolu chvíli, je to nadpozemsky krásný, a pak se něco stane a ti dva už spolu být nemůžou. Třeba jako v Madisonských mostech. Když to skončí na začátku, je to vždycky strašný. Ale můžu být ráda, že jsem něco takovýho zažila, byť to trvalo jen chvíli. Jsou lidi, kteří podobné pocity nikdy nepoznají.