Upozorňujeme cestující, že pes musí být po celou dobu jízdy opatřen náhubkem a držen na krátkém vodítku. Pasivně agresivní hlášení, které řidič spustil, když jsme s Joníkem (Jon, čti džon) nastoupili do autobusu :-)))

Věřte nebo ne, 20. prosince to už byl půlrok, co bydlím se psem. A v listopadu mu byl rok. Už nejsem tak unavená a po ranním venčení si nechodím lehnout. Venčit se musí. Nemá cenu proti tomu bojovat. A Joník má vždycky takovou radost, když jdeme ven. Nejlepší je, když se mi ho podaří pustit někde, kde je klid a kde potkáme nějakého sympatického kámoše na běhání. Joník je závodník a taky je v klubu mladých turistů :-) Výlety miluje. V jeho očích je nejlepším terénem les a když tam jsou kopce a různé překážky v podobě spadlých stromů, tak to je úplně nejvíc. A hezky už si zvyk na auto a už neblinká. Dokonce jsem za tu dobu, co ho mám, i zhubla. No bodejť by ne, když furt chodíme ven. Ale nemyslela jsem si, že na mě to bude fungovat, že tím chozením něco shodím. No a pak jsme měli vánoční večírek a jedna kolegyně byla úplně vedle z mé "štíhlosti". Jako poznala jsem na oblečení, že jsem něco zhubla, ale nevěděla jsem, že je to až takhle vidět. Takže body pro Joníka. Joník naopak za tu dobu, co ho mám, přibral dvě kilča, což je taky moc dobře. Původní postroje už mu jsou těsné. Musela jsem koupit něco většího, ale pořád má M :-) Vyřadila jsem tak postroje, co se rvou přes hlavu, a máme teď takový, co se zapína na lopatkách, což je pro nás pro oba komfortnější.

den první a teď

Co všechno se za tu dobu musel naučit. Musel přivyknout pražskému šrumu - městu plnému zvuků, aut, lidí a psů. Musel se i naučit jezdit výtahem. Když si vzpomenu na ten první den, jak jsme přijeli na sídliště a první strašák byl odraz ve skleněných dveřích paneláku (trvalo, než se se všemi těmi odrazy na sídlišti plném paneláků sžil) a druhým stresíkem byl výtah. Nechtěl nastoupit ani za boha a teď je to úplný profík, co nastoupí ani nemrkne, zná všechny zvuky, co výtah vydává, a co znamenají. Jo, věci, co se dělají denně, a ještě lépe několikrát denně, to se pes naučí rychle. Věc, co se nedělá denně, je jízda MHD. Tam trochu zaostáváme.

Taky viděl poprvé malé žabičky, ropuchu a ježka. Několikrát už byl nakupovat ve zverimexu. Dále byl obhlédnout statek a je tak seznámen s koňmi a oslíkem. Všechno je to vždycky velký zážitek. A to podotýkám, že se z 90 % pohybujeme pouze v Praze. Se musím vždycky smát, když si vzpomenu, jak se rodiče sestřiného manžela ptali, jestli v té Praze budu mít s psem vůbec kam chodit. Ó, jak ti by se divili. Takové přírody, co tu máme. I tu farmu. K zoo dojdeme pěšky (přímo v zoo jsme ještě nebyli). Pořídila jsem si i permici do botanický (kde jsme, ehm, taky ještě nebyli). Joník vede dobrodružný život. Už jen těch psů, co denně potká. Však i já díky němu objevuji stále nová a nová místa. Sama bych na procházku nešla. To bych se nedokopala. Teď jdu dešti a mrazu navzdory. Poslední měsíce nedělám nic jiného, než že si čistím boty. Ještěže mám doma spoustu hnusných tenisek, které jsem si nechala, ač se mi nelíbí a skoro jsem je nenosila. Jedny už jsem takhle oddělala. A když jsme tu měli hromady sněhu, pořídila jsem si pořádnou turistickou obuv do sněhu. Nejenom, že je v nich teplo, ale jsou také nepromokavé, takže se co? Takže se skvěle myjí. Pro mě novinka - outdoorové věci šly doteď mimo mě.

Co jsem pejskařkou, můj život je plný nových zážitků a zkušeností. A to klidně i jenom ze sídliště. Například jsem nevěděla, že lidé vyhazují jídlo z oken. Ano, je tomu tak. Přímo pod okny či balkóny normálně nechodíte, chodíte po chodníku, a tak si žijete v blahé nevědomosti. Joník si takhle našel několik "výborných" svačin a pak mi doma zvracel. Jsem poučena a už ho na sídlišti nepouštím :/ Pouštěla jsem ho jen když jsme potkali nějakého pejsáčka, který si chtěl taky hrát. To si pak Joník krásně zaběhal. Svobody využil nejen ke hře, ale bohužel i k občerstvení. Fakt nevím, co to ty lidi vyhazují a hlavně proč. Jako aby jim to doma nesmrdělo, než půjdou s košem? Nebo nechápu, co vede člověka k tomu, aby po okolí rozhazoval jedovaté návnady. Lidi jsou ale verbež připitomělá. Čest výjimkám. Krom bordelu potkávám i lidi - pejskaře. Kdekdo se se mnou dá do řeči a tak jsem si vyslechla různé zkazky o tom, jak se tu žilo dávno pradávno, když bylo sídliště nové (45 let tomu nazad). Nikde nic. Jen pole. Ani autobusová zastávka tu nebyla. Lidé dostali byt. tzv. na konci světa a to mohli být vlastně rádi, protože to byla aspoň pořád Praha. Psí louka bývala dětským hřištěm. Co ho předělali na hřiště psí, zdejší pejskařský gang si ji vzal za svou a nikoho na ni nepustil. Lidi jsou děsná verbež.

pěkně zblízka

Na Facebooku jsem zaregistrovala několik videí odněkud z USA, jak tam jezdí psí school bus, který pejsky postupně vyzvedne před jejich domovy a odveze je na celodenní výlet. To bych potřebovala. Joník by byl nadšen. On miluje společnost a výlety. Ale to je u nás hudba budoucnosti. V Praze teda aspoň máme ty psí louky. Jednu mám přímo před domem. Takže mám defacto vlastní zahradu. Haha. Sdílenou zahradu. Když je tam debilní člověk nebo debilní pes, tak tam holt nemůžu. A už se těším na teplé počasí. To se tam zas bude scházet parta místních pejskařů a jejich psi mi budou štěkat pod okny. Nesnáším uštěkané psy. Ale ta louka je dobrá v tom, že pokud se tam sejdeme s fajn psem, tak to splní účel. Psi si zaskotačí a nehrozí, že by je přejelo auto. Jednou mi tuhle takový mladý pejskař povídá: "Děkujeme za běhání". To mi ještě nikdo nikdy neřek.
Louka je sice celá oplocená, ale Joník už mi z ní třikrát utek. Z jedné strany vede podél toho plotu ještě živý plot a tam je asi (není tam moc vidět) mezi plotem a zemí mezera tak velká, že se tam protáhne pes velikosti M. Takže si takhle sedím na lavičče uvnitř louky a najednou koukám - Joník stojí zvenku u branky a směje se na celé kolo. V okolí tu mám čtyři louky a zatím se ukázala jen ta moje jako zdrhací. Také už jsme dvakrát navštívili největší psí louku v Praze (je v Libni), která je opravdu obří. Byla jsem tam jak byl ten sníh a to byl krásnej pohled na ty šťastný psy. Akorát tam zas hrozí, že narazíme na psa, co se chce prát. Čím víc psů, tím větší pravděpodobnost, že narazíme na blbečka.

• A když to venku klouzalo jak blázen, potkala jsem pak ve výtahu jednu sousedku pejskařku (paní v důchodu) a ptám se jí, jak se jí venčilo. Povídá, že se odšourala do ohrádky (tím myslela tu louku) a chodila dvacet minut dokola. Její Dinouš totiž nechodí, když nechodí ona.

• Na psí louku, kde jsou dvě ženy se psem, přiběhne úplně vyřízený mladík a zařve na ně: "Neviděly jste tady takovýho vořecha?"
  ženy: "Jako psa?"
  mladík: "Ne asi ze stromu, ty vole!"

• Sobotní ráno. Slunce svítí. Joník na louce pobíhá s fenkou Amy. Její páníček se mě zeptá: "Kolik vám je?"
  Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že myslí, kolik je Joníkovi! A říkám: "Rok."
  Jemu došlo, že se zeptal divně. A já pak ještě dodala: "Vím, vypadám starší."
  Tak jsme se po ránu zasmáli.

Joníček se vám tu musí pochlubit, že za ten půlrok u mě už zažil tři dovolené. V srpnu byl na chalupě mojí kamarádky na Šumavě. Byly jsme tam čtyři. Joník byl z tak velké smečky nadšen. Pořad se něco dělo a on u všeho musel být. Dalším plusem byla samozřejmě zahrada. I když teda vtipný je, že Joník na zahradě nekaká. Jsem nevěděla, že psi mají schopnost rozlišit, co je zahrada a co není, a že prostě na zahradě svého domu (třebaže je to dům, kde nebydlí) se nevykadí. Takže se chudák vykadil až druhý den odpoledne, jak jsme šli na výlet. Jsou ale dvě věci, co se mu nelíbí. 1) Že jsme nechodily spát v deset, ale třeba až v jednu. Mohl si jít do ložnice a tam si hezky dáchnout. Ale to on ne, musí být tam, kde je jeho smečka. 2) Že jsme se na noc rozdělily a zalezly si po dvojicích do ložnic. Podle něj mají být všichni pořád spolu. Ve dne v noci.
Další dobrodrůžo zažil na Vysočině na chatě zas jiné mé kamarádky. Ještě tam byl s námi její manžel, který vymýšlel skvělé celodenní výlety tak, aby byly hlavně dog-friendly :-) Joňulda měl tak v nohách desítky kilometrů a v mozečku nespočet zážitků. Drobná nevýhoda tohoto pobytu byla v tom, že zahrada sice byla oplocená, ale s dírou v plotě. Nakonec to nevadilo, protože na zahradu čas ani nebyl, jak jsme byli celé dny pryč.
No a v prosinci jsem nám zajistila silvestrovský pobyt v Jablonci nad Nisou. K Jablonci nemám žádnou emocionální vazbu, ale bydlím na severu Prahy, takže autem tam jsem za krásnou hodinku. A sehnala jsem nám tam prima chatičku s obrovskou zahradou za výbornou cenu. Tam se potvrdilo, že Joník se prostě nebojí nikoho a ničeho. Petardy ho vůbec nevzrušovaly. Akorát to koupání. To je boj. Nemá to rád, takže vždy zdrhá z vany, a já se můžu strhnout, jak se ho snažím jednou rukou držet, aby zůstal v vaně, a druhou sprchovat a šampónovat. Minule už jsem se málem nenarovnala, jak ho koupu shrbená nad vanou. Takže teď jsem ho objednala do salónu. V rámci zachování zdraví vlastních zad. Ještě mi musí nějakou dobu sloužit. No ale chci ho vzít v létě někam k vodě. Jsem zvědavá, jak se bude na tento druh zábavy tvářit. Třeba s plaváním naopak nebude žádný problém.
Je to velký cestovatel. Však už má i svůj cestovní pelíšek. Ideálně bych ho vzala karavanem někam po Balkánu :-)

podzim

Krom koupání máme ještě jednu lapálii a to s veterinou. Joňousek má jaksi střevní potíže. Od začátku průjmoval. Resp. měl měkkou až úplně tekutou stolici. A to jsem mu do granulí přidávala rýži a ke konzumaci jsem mu dávala i tu vodu z rýže. Naštěstí klasický průjem, že by to nemoh doma vydržet, to nebyl. To se stalo jen párkrát. Nicméně kadit xkrát denně není normální. Četla jsem totiž, že kolikrát pes žere, tolikrát i sere. Od veterináře má teda naordinovaný speciální granule od Royal Canin a bere léky. Vet měl podezření na onemocnění slinivky. Když jsem konečně přistoupila na drahé krevní testy (krev se posílá letecky do Německa a výsledky jsou hned druhý den), tak se veterinářova hypotéza naštěstí nepotvrdila. Ukázalo se, že má zánět tenkého střeva. Teď teda kadí třikrát denně (k tomu během jedné procházky dvakrát), ale většinou to má krásně pevný. No hlavně, že mi nekadí doma. Další testy ukázaly zlepšení ve střevě, ale zas zhoršení u slinivky. Nicméně nehubne, hezky papá a je furt v dobré náladě, takže se nic tragickýho neděje. Nemůže teda žádný pamlsky, chudinka. A serou mě všichni, co jsou děsně chytrý a ptaj se mě, co už umí, a že bych ho měla naučit tohleto a támhleto. Občas mu dám čtvrtku piškoty, ale nemůžu do něj sypat kýble nevim čeho, abych ho vytrénovala.

• na veterině
  vet: "Držte mu hlavu tak, aby neviděl tu jehlu."
  já: "Joník je pohodář se smyslem pro humor."
  vet: "Jaký pán, takový pes."

A taky mě sere furt chodit na tu veterinu. To už mě teda fakt nebaví. Veterináře mám teda skvělýho. To se zas nechci rouhat. Hrozně příjemnej člověk. Nikdy na vás nekouká divně, protože jste něco nepochopili nebo třeba proto, že jdete s nějakým malicherným problémem. Oni se tam ale střídají dva a já se jednou spletla a šla jsem omylem k tomu druhýmu. A to vám je takovej kokot. Prej jestli ten průjem nemá ze stresu, když nejsem doma a jsem v práci. Říkám, že pracuju z domova. Tak prej, jestli to nemá ze mě, když jsme pořád spolu. Haha. Sranda velká. Dal Joníkovi ňáký injekce a na konci mi říká: "Tak se uvidíme zítra." A já že cože, že zítra nemůžu. A on prej, že jsem si teda měla pořídit plyšovýho. Já kráva opět nebyla schopna reagovat hned. Měla jsem mu říct, že si nepřeju, aby se mnou mluvil tímhletím stylem. O to víc si vážím toho svého veterináře. V pátek jsem tam zas byla a Joníka objednala na kastraci. Jde na Valentýna. Držte mu palce. Ať to dobře dopadne a ať to zvládneme s tím límcem. Vůbec nevím, jak v tom bude spát, pít a žrát. Jo a taky by bylo fajn, kdyby ho přešla ta posedlost fenama.

zima versus léto

Na závěr snad jen řeknu, že už se mnou spí v posteli. Nikdy jsem nechápala, jak si může někdo brát psa do postele. Vždyť je to nechutný. Teď jsem ovšem pochopila, že pes jde do postele sám, chce být s páníčkem. To se nedá mu to zakazovat. Kór v tak malym bytě - nechci ho omezovat víc než je nezbytně nutné. První tři noci strašně chtěl ke mně do postele. Já ho ale pokaždý dala dolu a nakonec jsem zavřela dveře a jeho nechala v obýváku. Chudáček maličký. Takhle krutá jsem byla. Dlouho se teda do už postele neodvážil. Nakonec to ale zase začal zkoušet a já vyměkla. No a teď, když se mi to malý tělíčko přilepí k nohám, to je tak krásnej pocit. A nebo když spinká rozvalený na zádech s odhalenym břichem a já vím, že se se mnou cítí v absolutním bezpečí. Miláček to je.