Otázku, zda mohli dávní lidé spatřit dinosaury, řeší vědci již po několik desetiletí. Tito druhohorní plazi kralovali naší planetě plných 160 milionů let a my dnes odkrýváme při archeologických vykopávkách na mnoha místech světa velké množství jejich často až neuvěřitelně zachovalých koster. Podle paleontologů žili dinosauři podobně jako savci ve stádech, dokázali se dorozumívat a měli na rozdíl od mnoha jiných živočichů barevné vidění. Ovládali vodu, souš i nebe a mnoho druhů bylo osrstěných a teplokrevných a proto byli tito tvorové mnohem přizpůsobivější, než ptáci a savci. Přesto ale měli náhle vymřít údajně již před šedesáti čtyřmi miliony lety. Naše vlastní rasa- tedy lidstvo, se prohání podle názoru vědců na povrchu naší matičky Země pouhé tři miliony let. Mezi člověkem a dinosaury by tedy podle evoluční teorie měla ležet časová propast přibližně 75 -100 milionů let. V takovém případě by jistě nemohl spatřit na vlastní oči dinosaura žádný člověk ani koutkem oka. Nález, učiněný v roce 1908 v korytu řeky u Paluxy River, poblíže města Glen Rose na severozápadě USA, tomu ale nijak nenasvědčuje. Máme tady před sebou vedle tříprstých dinosauřích stop i obrovské stopy lidské, dlouhé 54,61 centimetru a široké 13,97 - 20,32 centimetru. Po celá desetiletí se zde, v jedné a téže, nyní již ztvrdlé vápencové vrstvě, jejíž stáří odhadují geologové na přibližně 140 milionů let, nacházejí otisky pravidelně se střídajících pravých i levých lidských nohou tvořící celé stezky, neboli Traily, hned vedle zkamenělých dinosauřích šlápot. Vrstva měkkého vápence musela ztuhnout krátce poté, co tudy ti, kdo je tu zanechali, prošli. Americký archeolog Hilton Hinderliter, který v Paluxy River kopal v roce 1984, říká: „Vlastním rukama jsem odkryl otisky stop dvou dinosaurů a jednoho člověka. O jejich pravosti nemůže být sebemenších pochyb. Znamená jediné. V době dinosaurů žili lidé.“ V Národním parku v Údolí dinosaurů se nachází „Clark Trail“, neboli „Clarkova stezka“ a „Taylor Trail“ neboli „Taylorova stezka“ právě tak, jak byly pojmenovány po svých nálezcích. Všechny zde nalezené stopy jsou dobře rozeznatelné. Aby byl omyl vyloučen, jednu takovou stezku tvoří hned patnáct dinosauřích stop. Lidské otisky vzbuzují dojem, že tehdejší člověk kráčel v dinosauřích stopách. To se zdá být celkem logické, protože zdejší terén byl bahnitý a tak se jistě zdálo jednodušší běžet nebo jít již v existujících stopách, k čemuž se jistě tyto 35,5 cm velké otisky ideálně hodily. Jeden z těchto otisků byl nalezen v roce 1940 a je uložen v místním muzeu pod názvem „ Burdickův otisk“. Je pravda, že tento dávný člověk byl poněkud robustnější: vědci určili jeho přibližnou výšku na 305 centimetrů a váhu okolo 450 kilogramů. Právě nezvyklá velikost lidské nohy byla důvodem k tomu, že se na zdejší nálezy jednu dobu pohlíželo jako na padělané. Pokud by někdo chtěl něco takového napodobit, proč by potom ale přece potřeboval vytvářet něco tak málo hodnověrného? Tento příklad také názorně ukazuje, jak je tradiční věda málo ochotná změnit ustálený názor a převzít jiný, progresivnější a modernější, ale odporující zaběhnutým zvyklostem. Přesto důkazy pro vznik nových a pokrokovějších názorů nacházíme stále častěji. Podobné lidské stopy byly totiž objeveny ještě v Turkmenistánu a také u texaského Tepmle. V Austrálii, v oblasti Kimberley u Wintonu, byla nalezena dokonce 80 kilometrů dlouhá dinosauří stezka, na které vidíme několik tisíc zkamenělých stop. Lidé nejen že se tedy neobjevili na Zemi až po vyhynutí dinosaurů, ale dokonce byli jejich současníky a to je také důvod, proč se našlo mnoho vyobrazení dinosaurů. V americkém státě Utah můžeme na skalním obraze v blízkosti Thompsonu jasně rozeznat přes vytrvalý odpor některých badatelů jednoho z pravěkých ptakoještěrů jménem Pteranodon. Od dnešních ptáků se odlišoval tento létající tvor jednou zvláštností: na hlavě měl jistý druh prodloužení, které podle dnešních paleontologů mělo sloužit ke kormidlování. Není asi opravdu náhoda, že jen kousek odtud byla vykopána autentická kostra ptakoještěra, který žil v období jury a křídy. Dalšími z řady nepohodlných artefaktů jsou kresby a rytiny, objevené v podmořské jeskyni blízko mysu Morgiou v jižní Francii. V roce 1991 je zde nalezl náhodou potápěč Henri Cosquer a vědci na jedné z nich identifikovali na základě zvláštních končetin, připomínajících pádla, plessiosaura. Pomocí datování metodou uhlíku C- 14 se ukázalo, že tyto obrázky musely vzniknout před 18 000 až 27 000 lety. Jeden z novodobých nálezů, které touto teorií otřásly, je bezesporu archeologický objev z peruánské Icy, celkem nepříliš významného městečka, ležícího asi 250 kilometrů od hlavního města Limy. Vše začalo tím, že zdejší praktický lékař, chirurg a amatérský archeolog Javier Cabrera (1924-2001) obdržel v roce 1996 jako dárek od jednoho ze svých zdejších pacientů malý kámen s vyrytým obrázkem nějakého, jak se domníval, mytologického ptáka. Jelikož se mu zvláštní dárek líbil, užíval jej doktor Cabrera po nějakou dobu jako praktické těžítko na svém pracovním stole, když si úplně náhodou jednoho dne při bližším pohledu všiml, že tento pták v podstatě nepřipomíná nic jiného, než vyhynulého ptakoještěra pterosaura. Vše by nebylo ještě tak záhadné, kdyby tento ptakoještěr nelétal nad zemským povrchem na svých obrovských osmimetrových křídlech před sto miliony lety. Vyvstala tedy logicky otázka, jak asi mohl tvůrce rytiny kdysi zobrazit zvíře, které by žádný živý člověk prostě spatřit nikdy neměl. Pokud by se zde jednalo jen o pouhý výtvor umělcovy bujné fantazie, jak s oblibou označují podobné nepatřičné obrázky kabinetní vědci, jednalo by se o dosti podezřelé a rozhodně zvláštní jasnovidné tušení, neboť podobných kamenů s rytinami dinosaurů později shromáždil pilný doktor Cabrera ještě dvanáct tisíc. Klasická archeologie však odmítala uznat tyto kameny za pravé, jednoduše proto, že je všechny do jednoho považovala za padělky. Je totiž pravda, že místní lidé se velmi rychle naučili tyto turisty a vědci tolik žádané kameny napodobovat. Nicméně dr. Cabrera nechal v roce 1976 prozkoumat mnoho těchto kamenů geology. Výsledky byly více než překvapivé: Na základě tenké zoxidované vrstvy na povrchu, která rovnoměrně kameny pokrývá, byla provedena analýza dr. Caesarem Sotillem a dr. Ferbao de las Casas. Oba se shodli na tom, že tyto rytiny jsou nejméně 12 000 let staré. Zajímavé je rovněž to, že je staří Inkové zřejmě také znali, protože navlas stejné kameny vkládali kdysi do hrobů svých blízkých, aby je doprovázely na poslední cestu do podsvětní říše. Na kamenech najdeme vyrytá jednotlivá vývojová stadia lidského embrya, složité lékařské zákroky, astronomická pozorování a také člověka, jedoucího na dinosaurovi či bojujícího s tímto dávným prehistorickým veleještěrem. Kamenů je celkem, jak jsme již uvedli, několik tisíc a podle některých badatelů by mohlo jít o celou dávnou knihovnu vepsanou do kamene. Sám dr. Cabrera se ke kamenům z Icy vyjádřil takto: „Tyto kameny dokazují nejen to, že autor rytin žil ve stejné době jako zobrazovaná zvířata. Dokládají rovněž, že muselo jít o velmi inteligentního člověka. Jinak by totiž nedokázal zachytit tak složitý proces, jakým je biologický a reprodukční proces zvířat.“ Celkem bylo dr. Cabrerou rozlišeno 37 známých druhů dinosaurů, jako například brontosaura, stegosaura, triceratopse, lambeosaura, parasaura atd., jejichž představitelé jsou zde více než názorně zachyceni. Vidíme tu i biologický životní cyklus stegosaura, který je zde zdokumentován naprosto přesně:od páření ke kladení vajec, přeměnu larev a klubání mláďat. O těchto záhadných nálezech vyobrazení dinosaurů píše v poslední době také například spisovatel Hans Joachim Zillmer ve své knize „Darwinův omyl“: „Vyobrazení dinosaurů byla nalezena rovněž ve Střední Americe, přesněji v mexickém Acambaru. Jde o hliněné figurky, které je možno datovat pomocí moderních metod. V roce 1973 poslal Arthur Young dvě figurky z Acambara doktoru Froelichu Raineymu, řediteli Pensylvánského muzea, aby určil jejich stáří termoluminiscenční metodou. Vyšetření, které podniklo Museum Applied science Center for Arechaeology (MASCA), stanovilo jejich stáří až na rok 2700 př. n. l. Došlo i k několika datacím jiných figurek, jednu z nich provedl v roce 1968 Charles Hapgood. Stáří figurek zkoumaných v Laboratory of Isopotes Incoporated v New Yersey bylo stanoveno na dobu 4512-1622 př. n. l. Třebaže tyto datace odmítám, potvrzuji koexistenci lidí a dinosaurů. S rekonstrukcemi dinosaurů se totiž započalo teprve před sto padesáti lety, a proto vyobrazení dinosaurů stará nejméně dvě stě let dokazují, že umělec musel vidět tyto ještěry na vlastní oči nebo alespoň na obrázku, který tato zvířata zachycuje.“ Je tedy skutečná historie světa jiná, než my si myslíme? Pravdou je, že stále nacházíme zprávy z minulosti, které stále skrývají řadu vzrušujících záhad. Při jejich výčtu nemůžeme zapomenout ani na tajemný kámen z Grandby, který byl nalezen v roce 1920 v americkém Coloradu. Tento záhadný žulový předmět o délce 35 centimetrů, vážící 30 kilogramů, vyniká na jedné straně šokujícím vyobrazením mamuta a brontosaura i přes to, že měl být vytesán někdy kolem roku 1000 př. n. l! Na jiném konci světa, v chrámu Angor Watt v Kambodži je na jednom ze sloupů vyobrazen veleještěr stegosaurus. Tato stavba však pochází podle datování archeologů z 12. stol. n. l. Jak si tedy vysvětlit tuto podivnou znalost existence dinosaurů? Také v Mexiku bylo až do roku 1945 nalezeno více jak 2500 sošek dinosaurů spolu s lidmi, některé z nich mají představovat dokonce konkrétní druhy jako je například Tyranosaurus Rex. Co by to znamenalo? Asi tolik, že je možné, že všechny pověsti a legendy hovořící o dracích by mohly stát na pravdivém základě. Je tedy více než pravděpodobné, že tito strašliví ještěři, panující v dávnověku, mohli být současníky lidí. V tom případě by odpověď na naši otázku, zda mohl člověk někdy na vlastní oči spatřit dinosaura, zněla „ano.“ A ještě něco navíc: dinosauři nejenže poslušně nevymřeli před šedesáti čtyřmi miliony lety, ale jak to tak vypadá, naopak vesele v několika exemplářích ještě dlouho přežívali- a možná v případě dosud neprozkoumaných pralesů Jižní Ameriky, a bažin Střední a Jihovýchodní Afriky, Austrálie a dokonce jihu Ameriky a mnoha světových jezer, kde se to po staletí hlášeními o nestvůrách jen hemží- mohou žít dosud, jako například na podezřelé venezuelské stolové hoře jménem Roraima v nadmořské výšce 2700 metrů. Může se zde nacházet ztracený svět? Je možné, aby že by nám, lidem žijícím v 21. století něco takového uniklo? Nebo jsme se opravdu spletli v našich odhadech týkajících se evoluce naší Země? Četné zprávy o záhadných zvířatech v odlehlých světových končinách totiž napovídají, že někteří dinosauři mohli dopad asteroidu přečkat - a jak dosvědčuje nález kostry velkého býložravého dinosaura z čeledi hadrosaurů, který byl nalezen v pískovcovém masivu v Ojo Alamo na pomezí států Nové Mexiko a Colorado- žili prokazatelně ještě v raných třetihorách, tedy více než dalších půl milionu let. inami. Zadní nohy byly opatřeny ostrými drápy. Na zádech vystupoval jakýsi podivný dlouhý hrb.“ Právě takovým zvířetem zřejmě bude i nestvůra, pozorovaná častokrát v rozlehlých končinách středoafrických bažin. Místní obyvatelé je nazývají mbielu-mbielu-mbielu, což v překladu znamená něco jako „zvíře, z jehož hřbetu vyrůstá plot“, které po sobě zanechalo i četné zdokumentované stopy. Že nejde jen o bujnou fantazií upravené zvíře, poznáme také z toho, že na naší planetě žil zcela prokazatelně v době jury a křídy, tedy před 200 - až 60 miliony lety, dinosaurus zvaný stegosaurus, jehož tělo bylo opatřeno těžkým pancířem, a na zádech se pyšnil obrovskými trojhrannými deskami, a který podle paleontologů pocházel, jaká náhoda, právě z oblasti Afriky. Ve východní Africe se totiž při archeologických vykopávkách, prováděných v letech 1909 a 1912 na pahorku Tendaguru, našly četné kostry kentrurosaura, velmi blízkého příbuzného stegosaura, který se zde kdysi pohyboval ve velkém stádě čítajícím zhruba padesát zvířat. Vše tedy nasvědčuje tomu, že právě zde by se mohl ukrývat nám známý druh dinosaura stegosaurus. Pokud jde o dinosaury, stala se pojmem mezi vědci i další stolová hora Ayuán tepui,kde je rozsáhlá síť vodních ploch. Právě zde byla spatřena zdejším badatelem Alexandrem Laimem tři stvoření, která se svým vzhledem velice podobala plesiosaurům. Zvířata měla dlouhý tenký krk a lesklou tmavou kůži bez srsti. Že by měl Laim jen bujnou fantazii? Možná, ale něco tu nehraje. Přesně stejné tvory, podobné pravěkým ještěrům spatřil na počátku devadesátých let při zdejším natáčení seriálu s názvem „TERRA – X “ pro německou televizi ZDF z helikoptéry i venezuelský šéf expedice Armando Michelangel. Jeho pozorování potvrdil i pilot. Filmaři také objevili v husté vegetaci čerstvé stopy a otisky drápů, které nedokázal nikdo z přítomných nijak uspokojivě identifikovat. Po dalších několika dnech narazili i na podivné hnízdo, připomínající svým vzhledem hnízda plazů, vycpané suchým listím a na další tříprsté stopy v písku, za kterými následovala další zvláštní stopa, kterou zanechal zřejmě ocas záhadného tvora. Rovněž pátý kontinent, tedy Austrálie, která se oddělila od masy asijské pevniny na rozhraní křídy a třetihor, tedy přibližně před 60 miliony lety, čemuž vděčíme za fakt, že se zde nachází prastará a jedinečná fauna, jakou nenajdeme nikde jinde na světě, se podobnými hlášeními jen hemží. Dokázali tady přežít i tak podivuhodní zástupci živočišného světa jako je například ptakopysk, bahník a rozliční vačnatci. Před jedním milionem let se tu také prokazatelně podle vykopávek vyskytoval obří druh ještěrky, dlouhý 7 metrů, zastiňující takovou velikostí i své vzdálené příbuzné varany na ostrově Komodo v Molukách, kteří náleží ke druhu zvanému Megalonia prisca. Mohli by snad být dnešní prý zde spatření obrovští varani právě těmito dosud žijícími a nevymřenými gigantickými druhy? Australský archeolog Rex Gilroy, dlouholetý ředitel Přírodního historického muzea Mount York se léta těmito pravěkými ještěry zabývá. Je si jistý, že na tato zvířata je možné kromě Wattaganských hor narazit i na jihu Austrálie v New South Walesu až k Blue Mountains. Podobná setkání zažívají zdejší farmáři a to často i v oblastech, které nejsou tak odlehlé. Severně od Sydney byl v roce 1974 v pobřežní osadě New Castle hlášeno setkání farmáře Tonyho Harrise, který na pomerančové plantáži přihlížel, jak se devět metrů dlouhý ještěrce podobný plaz připomínající varana vrhá na pomeranče. O rok později, v roce 1975, zahlédl podobné zvíře i jeden farmář v Cessnoku. Tentokrát jeho délka činila deset metrů a mělo silné nohy, šedesáticentimetrový krk a devadesáticentimetrovou hlavu. Jeho kůže byla šedě kropenatá s tmavými pruhy. Podobný případ byl hlášen z Capertee v severozápadním výběžku Blue Mountains, kde ze stometrové vzdálenosti uviděl farmář jedoucí na koni na inspekci dobytčích stád, jak se obrovská ještěrka vrhá na právě zabitou krávu a trhá z ní veliké kusy masa. Stejná pozorování přichází i z ostrova Paupa – Nová Guinea, kde byla při několika expedicích podobná zvířata rovněž spatřena. Nebylo by to nic divného, hustá džungle plná neproniknutelné spleti lián a padesátimetrových stromů se tady rozprostírá na 815 000 čtverečních kilometrech. Naše planeta se doslova hemží žijícími fosiliemi, co se týká zachování jejich existence do dnešní doby. Draci a ještěři straší přece v bájích snad všech kultur naší planety. Odkud asi pochází tento tak rozšířený kult příšer? Příkladem za všechny je bezpochyby již notoricky známá lalokoploutvá ryba, latinsky zvaná Latimeria chalumnae, neboli Latimerie podivná, která byla pokládána za vymřelou již několik set milionů let a byla čirou náhodou objevena roku 1938 u východního pobřeží Jižní Afriky, kde ji rovněž úplnou náhodou do svých sítí chytili místní rybáři, a proto tento zvláštní tvor patří k dnes k nejlépe prozkoumanému druhu ryb na naší Zemi. Lépe na tom není ani mořský měkkýš s krásným latinským názvem Neopiliana galathea, který žil podle paleontologů někdy v době před 350 miliony lety, tedy v období přechodu devonu a karbonu, poznačované jako paleozoikum. Podle všech známek nechává tohoto živočicha podobné zařazení naprosto chladným, jelikož si dodnes vesele žije v hloubce 3000 metrů v Pacifickém oceánu. Možná právě tak, jako podle všech známek dnes jejich vodní příbuzní v obrovských prostorách hlubin světových moří.