Mohli tedy naši předkové v dávné minulosti znát galvanické články nebo dokonce elektřinu? My, kteří žijeme v zajetí navyklé představy, že elektřina je vynálezem teprve našeho osvíceného 19. století, pojímáme celkem pochopitelně tuto otázku s nedůvěrou. Je však naše nedůvěra v tomto případě oprávněná? Archeologové často zapomínají na to, že úroveň vzdělanosti našich předků je stále zahalena rouškou tajemství. Jsme vůbec ochotni připustit, že by ve starých textech mohly existovat zmínky o něčem tak šokujícím, jako je používání elektrických zařízení? Z archeologických nálezů, starých 75 000 let, je zjevné, že lidé odedávna toužili po tom, aby jejich příbytky byly osvětleny. Je dokázáno, že už tehdy používali ke svícení jakési primitivní louče. V paleolitu již využívali přirozených důlků ve skalních stěnách, do kterých nalili rozpuštěný lůj z ulovených zvířat a do nich zasouvali knoty zhotovené z rostlinných vláken. Později, někdy kolem roku 20 000 př. n. l, přišli i na to, že se k tomuto účelu daleko lépe hodí olej a rybí tuk. Starobylé legendy většinou zdůrazňují, že světlo je božského původu - a asi úplně nejstarším a nejznámějším světlonošem je Lucifer. Ale ukazuje se, že i lidé, kteří žili podle našeho mínění na úsvitu dějin, mohli disponovat podle všeho zdroji světla, jejichž původ nikdy nebyl objasněn. Toto tvrzení podporuje například líčení australského spisovatele Iona Indriesse, který dlouho žil mezi australskými domorodci. Tito lidé na úrovni doby kamenné, žijící v pralese, mu svěřili tajuplnou „legendu o boomech.“ „Boom“ byl záhadný kulatý kámen, který, když se zasadil do bambusové objímky, vydával modrozelené světelné záblesky. Toto studené světlo bylo tak silné, že kdykoliv jej kmenový náčelník vztyčil k nebi, všechny osoby nalézající se v jeho blízkosti měly pocit, že je obklopuje jakási magická záře. Ale i sumerští bohové Anunnaki se prý vyznali v neznámých svítidlech. V Indii zase hovoří legendy o hadích božstvech, která obývala nepřístupné oblasti Himálaje. Indové je nazývali Nagas. Nagas prý vlastnila věčně svítící kouzelné lampy, kterými osvětlovala své podzemní sluje. Opět pohádka? Cestovatel páter Evariste - Régis Huc prý během svých cest po Tibetu spatřil takovou záhadnou lampu na vlastní oči. Jak uvedl, tato lampa vydávala světlo věčně a nikdy nezhasla. Ve spisu Popol Vuh - Kniha rad, neboli - Mayská bible, nacházíme tvrzení o tom, že Mayové znali a používali přístroj zvaný zaquitac. Podle zde zmíněného poměrně podrobného popisu měl předmět na konci velmi ostrou špičku a sloužil k osvětlení dolního světa Xibalby. Ve tmě zaquitac vydával nazelenalé světlo jako kost. Odborníci toto tvrzení samozřejmě odkázali do říše pohádek. Ale jedná se v tomto případě jen o výplod indiánské fantazie? Nemohl být zaquitac podobný přístroji, který dnes běžně užívají speologové při průzkumu jeskyní? Tato praktická světélkující hůlka nepotřebuje totiž žádný přídavný vnější zdroj. Je to vlastně trubička, naplněná dvěma tekutinami. Když se lehce ohne, obě tekutiny se smísí a trubička začne vydávat velmi intenzivní světlo nazelenalé barvy, které vydrží až tři hodiny. Nebyla bájná zelená svítící kost založena na stejném principu? Je to více než zneklidňující zjištění, že naši předkové nebyli tedy odkázáni na primitivní olejové lampičky, ale že naopak měli k dispozici daleko dokonalejší typy osvětlení. O něčem podobném v jednom z dopisů, které psal domů své rodině, píše cestovatel Percy Fawcet: „Jeden z mých přátel, farmář, mi vyprávěl následující historku:Když pobýval u jistého indiánského kmene, vzal jednoho z indiánů s sebou do Cuyaby a ukázal mu velké kostely. Domníval se, že indián bude žasnout, zmýlil se však, Muž jen pokrčil rameny a prohlásil, že v místě, odkud pochází, stojí ještě velkolepější stavby. Prý mají také vysoké věže a velká okna a v jejich středu se tyčí mohutný sloup, na němž je položen krystal. Z krystalu údajně vychází tak zářivé světlo, že osvětluje celý vnitřek chrámu a oslepuje návštěvníkovo oko.“ Zázračné světlo vydávalo i zařízení, které popisuje zpráva portugalského duchovního Martina de Barco Centenery (1535-1602) v knize La Argentina. Při návštěvě jednoho chrámu nedaleko Mato Grossa, který postavili brazilští indiáni, uviděl velmi zvláštní umělé osvětlení: „Na osm metrů vysokém sloupu se nacházel velký stříbrný měsíc, jehož paprsky osvětlovaly jezero i chrám. Odlesky, které toto světlo vytvářelo na hladině jezera, bylo vidět z velké dálky.“ Na ostrovech Torres Strait- (Papua-Nová Guinea)se dochovala legenda o „třech svítících kamenech, které místní domorodci nazývali „booya.“ Australský spisovatel Ion Indriesess, který pobýval v této oblasti několik let, ve své knize Drums of Mer napsal: „Kdysi existovaly tři kameny tohoto typu. Jeden na ostrově Mer, další na ostrově Meroob poslední na ostrově Ugar.“Ostrovy, o kterých Indiriess píše, se dnes nazávají Murray Island, Darnley Island a Stephen Island. Všechny prý v minulosti byly osvětlovány podivným namodralým světlem, které vycházelo ze zmíněných kamenů „Vysoko nad obydlím náčelníka kmene Zogo se mihotalo světlo, podivuhodné modré světlo, které se však objevovalo jen ve válečných časech, při smrti někoho z kmene Zogo, když celý ostrov postihlo neštěstí, případně když bojovníci Zogo porazili nepřítele. Světlo vycházelo z kamene booya“, který působil přímo zázračně, neboť jasné světlo vyzařovalo rovnou z jeho nitra. Zogové jej umístili na podstavec z bambusových tyčí, který podle místních tradic ozdobili zuby, mušlemi a barvami.“ Tajemství tohoto světla ale nebylo nikdy odhaleno. Když v 16 století na ostrovy vstoupili bílí obyvatelé, náčelník kmene Zogot zakopal tyto zázračné kameny na neznámém místě. „Běloši tak nikdy nepřišli tajemství svítících kamenů na kloub. Prozíravý náčelník je totiž ukryl na neznámém místě, když si uvědomil nevyhnutelnou porážku svého lidu.“ Mohlo by snad jít o nějaké zázračné krystaly? Na něco podobného zcela jistě narazil ve třicátých letech 19. století belgický kapitán Victoria D´Auvergne (1879-1957), když sloužil v britských službách. Tehdy procestoval rozsáhlé pláně v Tibetu a o svých zážitcích později napsal knihu, nazvanou příznačně Mé zážitky v Tibetu. V podzemních prostorách chrámu Tao-chung mu ukázal budhistický mnich podivuhodné lampy. Ve své knize, kromě jiného, píše: „Když jsme procházeli podzemními chodbami, vzbudilo mou pozornost velmi obvyklé osvětlení. Hluboko pod zemským povrchem, v nitru hory, na níž stál chrám, se nacházelo nádherné jezero. Abychom se k němu dostali, museli jsme jít obrovskými jeskyněmi po dobu nejméně půl hodiny. Po obou stranách naší cesty se rýsoval temny labyrint štol. Místnosti v podzemní jeskyni prý byly vysoké přes 30 metrů, jejich stropy se ztrácely v temnotě. Není divu, že belgickému kapitánovi počalo být úzko. Dostalo se mu však uklidňujícího vysvětlení: „ Obrátil jsem se na svého průvodce se starostlivou otázkou, ohledně tmy, v níž nebylo vidět dál než na dva kroky. Muž mě však ujistil, že brzy bude vidět. Poblíž vchodu pak zvedl ze země věc, která vypadala jako kovový gong o průměru zhruba 20 centimetrů, k němuž bylo připevněno dřevěné kladívko. Kov, z něhož byl gong zhotoven, vypadal jako vyleštěný bronz, potažený velmi dekorativní síťkou z jemných stříbrných vláken. Muž uchopil dřevěné kladívko a udeřil do gongu. Výsledek byl, mírně řečeno, udivující: postupně se totiž rozzářilo na půl tuctu světel, bylo to zvláštní nazelenalé světlo, které bylo zpočátku velmi slabé, nabývalo však na intenzitě a nakonec-zhruba po jedné minutě- každý z těch svítících objektů zářil světlem, jež vydalo za 500 svíček.“ V temnotě, v hloubce 70 metrů pod zemí, tedy působily zvukové vlny, které rozsvítily horské křišťály. Kapitán dále uvádí: „Světla se nacházela na stěnách štoly v odstupu asi sedmi metrů, byla zavěšena na jakýchsi dřevěných držácích ve výšce 1,50 metru nad zemí: Zprvu jsem se domníval, že úder gongu byl jen signálem pro obsluhu, aby světlo zapnula., jak se čtenář ještě dozví, v tomto bodě jsem se mýlil. Když jsme minuli poslední světlo a zahnuli jsme do jiné štoly, můj průvodce opět udeřil na gong a celé představení se opakovalo s dalšími světly, jenom ve větším počtu. Tak to šlo pořád po dobu 30 minut, než jsme dorazili k již zmíněnému podzemnímu jezeru. Když jsem si jedno z těch světel prohlédl zblízka, zjistil jsem, že jde o docela obyčejný horský křišťál o velikosti 10 centimetrů, položený na kovovou destičku o rozměrech přibližně 30 x 30 centimetrů. Obojí bylo zavěšeno ve smyčce z měděného drátu, který byla upevněna na dřevěné m držáku. Destička byla vyzdobena jemnými ornamenty- zlatými hieroglyfy, jež připomínaly písmena jeskynních nápisů. Mnich mi ochotně vysvětlil, že zvuk gongu působí na kovové destičky, které svou jemnou vibrací aktivují drobné částice křišťálu takovým způsobem, že se z nich značně linout jasné světlo, které dosáhne jisté maximální intenzity v závislosti na síle, s níž bylo udeřeno do gongu.“ Toto zařízení se velmi podobá dnešní dvanáctivoltové technice, při níž se trafo postará o potřebnou redukci síťového napětí 230 voltů. Stejně tak se uvádělo do provozu moderní zapínání pokojového osvětlení – stačilo prostě provést jednoduchý pohyb- tlesknutí rukou. Udivující na tom ale je samozřejmě fakt, že takovými znalosti mohli disponovat tibetští mnichové.