Plaše jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Nikdo, kdo by mi mohl pomoci zorientovat se v nové škole. Změna školy je vždy náročná. Zvlášť, když je ta škola internát. A někdy v nové škole nezapadnete. "Ahoj," pozdravila mě nějaká blonďatá holka, co šla chodbou, naproti mě. Objevila se tam z ničeho nic, úplně jsem se jí lekla. "Ty jsi tady nová?" nedala se ta holka. Neochotně jsem přikývla. "Ano, bohužel." "Proč bohužel?" "Já se nových začátků bojím," odsekla jsem jí. Netuším, proč jsem byla tak naštvaná, asi se na mě podepsal nový začátek. "Promiň," omluvila jsem se jí. "Já vím, že se mi jen snažíš pomoct, ale asi mám nějaký problém, já nevím." Ona se usmála. "To chápu, i já tu kdysi byla nová. Nikdo mi tehdy nepomohl. Vzpomínám, jak to pro mě bylo náročné," vzpomínala. Její modré oči se zahleděli někam do minulosti. "Mimochodem, jmenuju se Annie." "Těší mě, já jsem Amarante. Ukážeš mi prosím cestu na můj pokoj?" Annie se na mě usmála. "Samozřejmě. Musíš být nervózní z nového začátku. Pojď," vyzvala mě. Několik minut jsme šli dlouhou, kamenou chodbou. Pak Annie otevřela dřevěné dveře a já spatřila úchvatný pokoj. Stěny byli sametové, rudé. Postele (s nebesy!) byli sladěné se stěnami. Chlupatý koberec měl temně fialovou barvu. Najednou sem vtrhla nějaká hnědovlasá holka s šedýma očima. "Annie, potřebuju jenom..." větu již nedokončila, protože si všimla mě. Divně na mě zírala, až mi to bylo nepříjemné. "Ehm, ahoj, já jsem Amarante, jsem tu nová." "Já jsem Elisabeth," představila se mi, ale duchem jakoby byla mimo. "Co se děje?" zeptala jsem se, protože už mi to bylo doopravdy nepříjemné.