Jakmile jsem vstoupila do svého pokoje, všechno bylo rozházené a rozbité. Uprostřed toho bince stála paní ředitelka. Otočila se a uviděla mě. "Amarante, pojď se mnou, potřebuji si s tebou promluvit," řekla a já jí poslechla. Poslušně jsem jí následovala až do ředitelny. "Amarante, mám pro tebe znepokojující zprávy. Zaprvé, Annie zmizela, zhruba před hodinou. Zadruhé, zmizel ten tvůj šperk po matce, asi ve stejnou dobu. Předpokládám tedy, že ho Annie ukradla." Nemohla jsem mluvit. V mysli se mi vynořila Armoniina slova nabádající, abych za nic na světě tu kletbu nezlomila. A Annie se to moc nelíbilo. "Asi vím, jaké má s ním úmysly. Ty nejhorší." Netrpělivě jsem ředitelce vysvětlila celou tu záhadu s kletbou. "Musím jí co nejdřív najít," dodala jsem na konec. "Věděla jsem, že jednou ten den přijde. Běž, ale zastav Annie." Poslechla jsem její slova a vyběhla ven.

Běžela jsem školní zahradou, potom lesem obklopující školu. Annie jsem našla, jak sedí u hořícího ohně. V ruce držela můj šperk. Byla rozcuchaná, v obličeji byla špinavá a poškrábaná. Ledově modré oči se jí nenávistně leskly. Vypadalo to, že si mě nevšimla. "Nejde to zničit!" vykřikla.  " Jen trpělivost, má drahá,"  ozval se jiný hlas. Nikde jsem nikoho neviděla, až později mi došlo, že v dýmu ohně se vznáší černá průsvitná postava ženy s tmavými vlasy a bledou tváří. " Již brzy ten šperk bude zničený a my vyhrajeme. Dílo Armonie bude zničeno. Byla by se k nám přidala i Amarante, kdyby jí Armonie nezamotala hlavu," zasyčela nenávistně. "Má paní, nešlo by ještě přesvědčit ji, aby se k nám přidala?" zeptala se Annie a mě došlo, že mluví o mě. " Ne!" vyštěkla ta kouřová žena. " Musím získat pevné tělo, ne jen kouřové. Pak budu sschopna zničit ten šperk. Stačí, aby jsi se řízla a svou krev nalila do ohně. Pak mé tělo zpevní."  Přede mnou se zjevila Armonie. Málem jsem leknutím vykřikla. Málem. "Zastav ji! Poslouchá špatnou ženu. Ona už od pradávna nesnáší kletbu, jež nás svazuje a touží ji zlomit. To nesmíš dopusti! Jakmile ji Annie poslechne a daruje svou krev, bude všemu konec. Bude to konec nás všech. Amarante, ta žena je naše matka," řekla a zmizela. Překvapením jsem se nezmohla na slovo. Annie mě však donutila jednat. Viděla jsem, jak se Annie snaží říznout nožem (vůbec nevím, kde ho tak rychle vzala). "Annie, ne!" vyjekla jsem. Její pozornost se rázem obrátila na mě. "Amarante?" zašeptala. Ale ne nenávistně, spíš popleteně, jakoby se právě probrala z narkózy. Možná si vzpoměla, jak mi pomáhala, jak se se mnou přátelila. V ženině obličeji se zračila nenávist. Její kouřový obraz se zhmotnil do normálně vypadajícího těla. Blížila se ke mně.