"Ale... proč?" vykoktala jsem. "Ach Bože," zavrčela, "ty jsi ale natvrdlá! Ten šperk, víš, ten s tím černým drahokamem, jak jsi zdědila po svých pravých rodičích, tak ten dává nesmrtelnost a věčné mládí. Jenže-má to jeden háček. Víš, ty jsi původně měla zemřít spolu se svými příbuznými. Ale tím, že ti darovali ten náhrdelník jsi se stala nesmrtelnou. Dáš-li mi ho, zemřeš. Tak- to by stačilo. Pověz mi, kde máš ten náhrdelník!" Z těch zpráv se mi zatočila hlava, nesměla jsem si však dovolit zaváhat. "Já... nedám vám ho!" Nevím, kde se ve mě ta odvaha vzala. Prostě jsem nevěděla, proč bych měla dávat svoje dědictví téhle podivné ženštině. Ona se krutě usmála. "Zřejmě nevíš, co se stane Claire, pokud moje podmínky nepřijmeš." "Co?" zaječela jsem na ní. "Co jste jí provedla?""Zatím nic. Ale varuju tě- pokud mi do 24hodin nedodáš ten náhrdelník, něco se jí stane. Něco hrozně nehezkého." Zaváhala jsem. Pokud jí daruju ten šperk, zemřu. Ale pokud jí ho nedám, zemře Claire. Věděla jsem, co si vyberu. "Kde se zítra sejdeme?" Stvoření ženy se krutě zasmálo. "Já věděla, že se umoudříš. Sejdeme se zítra tady, ve stejný čas." Po těchto slovech zmizela. 

Celou cestu domů jsem běžela, sec mi síly stačily. "Kde je Claire?" zeptala jsem se matky. "Nevím," pokrčila rameny. Oči měla skelné. "Odešla. Zmizela." "Kdy zmizela?" vyjekla jsem netrpělivě. "Nevím," odpověděla mi a lhostejně odešla. Otec po mé otázce reagoval úplně stejně. Došlo mi, že v tom má určitě prsty ta Rosemary (pokud je to tedy její pravé jméno).

Druhý den jsem se s tím svěřila Lucindě. I ona však nereagovala jinak. Byla jsem sama. Bez pomoci. "Já ti pomůžu!" zašeptal za mnou nějaký hlas. Stála tam Zaphira. "Zaphiro! Nevíš, jak bych mohla náhrdelník uchránit před tou čarodějnicí?" ptala jsem se jí. "Ale vždyť ty to víš," usmála se na mě. V té chvíli mi to došlo. Musím se dobrovolně obětovat.