Celý den jsem o ní přemýšlela. Dokonce i v noci, když jsem usnula. Tentokrát jsem se nacházela v jiné místnosti. Tu jsem neznala. Stál tam dřevěný podlouhlý stůl s mnoha židlemi. U stěny, v krbu, praskal oheň. Do něj zírala Kirsten, sedící v čele stolu. Na sobě měla stejné černé oblečení, jako v předešlém snu. "Kirsten?" oslovil ji Julian, který právě vstoupil do místnosti. "Á, to je dobře, že už jsi tady. Potřebuji ti něco říct." "Něco o nové holce do vaší skupiny Lovkyň?" zeptal se s ironickým podtónem. Toho si ale Kirsten nevšímala. Přikývla. "Je v naší třídě. Jmenuje se Elisa Summersová." Trhla jsem sebou, když vyslovila moje jméno. Cože? Možná to přece jenom nejsou obyčejné sny. Julian se zasmál. "Cože? Snad nemyslíš tuhle." S těmito slovy máchl rukou do vzduchu, něco zašeptal a v mlze se objevila moje fotka. Opravdu jsem to byla já. Stejné zlatavě hnědé kudrnaté vlasy, stejné zelené oči. "Ano," odsekla mu Kirsten, "co je na ní divného?" "To, že vůbec nevypadá jako typická Lovkyně. Zaprvé, má dlouhé vlasy a ještě ke všemu kudrnaté. Zadruhé, nemá tak vypracovanou atletickou postavu jako třeba ty nebo Chloe." Nevěděla jsem, o koho jde, Kirsten však nejspíš ano. "To není problém Juliane. To všechno se dá změnit. Nevím proč, Elisa se k nám musí přidat. Ať chce, nebo ne. Bylo to v proroctví." "Nebyla jsi to ty, kdo mi říkal, ať nevěřím v proroctví? Že mají vždy dvojí význam?" Kirsten se divoce usmála a v tu chvíli sen skončil. Nevím proč, ale další sny už nejspíš nebudou. Tohle bylo asi všechno. Měla jsem však nepříjemný pocit, že Kirsten má se mnou něco v plánu. Něco, co by se mi mohlo líbit, ale také nemuselo.