2.KAPITOLA-LOVKYNĚ

Druhý den ve škole za mnou přišla Kirsten. "Ahoj Eliso," pozdravila mě mile. "Pojď se mnou. Musíme si promluvit." Její slova nezněla jako požadavek, spíš jako rozkaz. Tak jsem jí poslechla. Já vím, já vím. Nejspíš jsem udělala pořádnou blbost. Ale Kirsten mi byla sympatická. Ten, kdo mi nebyl moc sympatický, byl Julian.

Dívka, jež mě vedla se najednou zastavila v prázdné chodbě. "Promiň, že jsem tě takhle vytáhla ze třídy. Naše situace je zoufalá. Dovol, abych se ti pořádně představila. Jsem Kirsten Rose Bergová, vůdkyně Lovkyň. Lovkyně jsou takový spolek, jak bys to asi nazvala ty, bojující proti temnotě. Máme schopnosti poděděné od našich předků. Bohužel, v součesné době stále víc a víc ubývá Lovkyň, protože dívky zapomínají samy na sebe. Zapomínají na své schopnosti. Pak jsou tu také Lovci, náš klučičí protějšek. V dřívějších dobách jsme spolu válčili, ale po čase jsme se dokázali spojit." Její hlas prozrazoval, že je to daleko složitější, ale nechce se jí o tom mluvit. "Jich je víc, jenomže naneštěstí mají míň schopností. Jsou méně bojovnější než my. Až dorazíme do cíle, povím ti víc." "Co je náš cíl?" zeptala jsem se, namísto, abych protestovala. Nějak jsem totiž vycítila, že se s Kirsten dohadovat nelze. "Náš domov. Domov Lovkyň. Mytický zámek. Pojď," vyzvala mě. Popošla o pár kroků dál, natáhla ruku a zničehonic vyčarovala tajemný, jakoby zamlžený oblouk. "To je něco jako vchod," upřesnila. "Fyzické místo vstupu neexistuje, jinak by ho obyčejní smrtelníci rychle objevili. Vyčarovat vchod dokáže pouze Lovkyně. Lovci musí být pozvaní," vysvětlovala. Okamžitě jsme do něj vstoupili a o pár sekund později jsme stály před velkým, honosným zámkem s překrásnou zahradou.