Odpoledne, při obědě jsem se zeptala Annie na tu Armonii. Ona pokrčila rameny. "Když jsem do této školy přišla, to jméno se tu objevovalo velmi často. Jenomže já tu byla nová, takže jsem samozřejmě vůbec netušila, o koho jde. Vím jen, že je to nějaká holka, které se stalo něco tragického. Proč by to jméno však Elisabeth před tebou vyslovila?" "Já nevím, právě proto jsem se tě na to jméno ptala." "Něco ti poradím," zašeptala Annie, "do této školy chodí nějaký kluk, myslím, že je to syn ředitelky, který tu i bydlí, jmenuje se Christian. Ten sem chodí už velmi dlouhou dobu, říká se i, že tu žije od malička, a zná tu každého, kdo sem chodí i chodil. Na tu Armonii by jsi se měla zeptat jeho, Amaranto. Jeho, nebo jeho starší, patnáctileté sestry Abellone," poradila mi kamarádka. Já jí za to byla velmi vděčná. Rozhodla jsem se, že se zařídím podle její rady.

V podvečer, zhruba v šest hodin, jsem se procházela po školní zahradě. Výhled na načervenalou oblohu od západu slunce v té zahradě je nepřekonatelný. Najednou se vedle mě objevil nějaký kluk. Měl oříškově hnědé vlasy a zelené oči. "Je tu moc hezky, co?" Překvapeně, úplně vyvedená z míry, jsem přikývla. "Ano, je. Kdo jsi? Ještě jsem tě nepotkala." Kluk se usmál. "Jmenuju se Robert. A ty?" "Já jsem Amarante. Včera jsem sem přijela." "Hezké jméno," poznamenal. "A vítej na naší škole." Pak mě přejel svým pohledem. Na tom pohledu bylo něco zvláštního. Ten pohled jsem už viděla u Elisabeth. Nečekaně jsem na něj vyjela. "Co na mě všichni tak zíráte? Co je na mě tak zajímavého? Jsem jen nová holka, přesto ty a ještě jedna holka, Elisabeth, na mě koukáte, jako by jste mě znali!" Robert můj výbuch vzal s ledovým klidem. "Hrozně se podobáš jedné holce, co chodila s mým kámošem." Byla jsem tak mimo, až jsem mu nedokázala odpovědět. V mysli se mi vybavilo jméno. "Armonie." Robert na mě šokovaně pohlédl. "Ty o ní víš?" "Nevím," odvětila jsem. "Ta holka, co jsem ti o ní říkala," "Elisabeth," doplnil mě. "Ano. Tak ta to jméno vyslovila, když jsem se jí ptala, proč na mě tak zírá. Mimochodem, jak se jmenuje ten tvůj kámoš?" Ušklíbl se. "Christian. Kdysi byl v pohodě. To bylo, když ještě chodil s Armonií. Jenomže pak..." "Co? Řekni," tlačila jsem na něj. On uhnul pohledem. Došlo mi, že ta vzpomínka asi nebude nejpříjemnější. "Rozešli se?" hádala jsem. Robert zavrtěl hlavou. "I když," zaváhal, "za rozchod by se to nedalo počítat. Kolik ti je?" zeptal se mě nečekaně. "Třináct, ale proč..." "Jí také bylo třináct. Narodila se o Halloweenu. O půlnoci. Před čtyřmi lety, také o Halloweenu, to byla tehdy taková školní party, Armonie zemřela, za záhadných okolnoctí. Mnozí si myslí, že šlo o sebevraždu, já však ne. Jsem si jistý, že to byla vražda. Christian jí velmi miloval. Po její smrti zešílel. V současné době je zavřený na ošetřovně. Chodí za ním jenom jeho matka, zdejší ředitelka, a jeho sestra Abellone." Mlčela jsem. Musela jsem být doslova bledá strachy, protože se mě Robert zeptal, jestli jsem v pořádku. Nebyla jsem. "Musím ti něco prozradit," zašeptala jsem. "Můj den narození... Byl také o Halloweenu, čili 31. října."