"Je tedy mrtvá?" zeptala jsem se jí zklamaně. "To nikdo neví. Ale je to velice podivné." Nedokážu popsat, co jsem cítila, když jsem odcházela. Strach? Zděšení? Zklamání? Možná všechno dohromady. 

"Tak jak dopadla ta návštěva u Simonsové?" zeptala se mě Annie. "Ani se neptej," povzdychla jsem si. Vyprávěla jsem jí, co se odehrávalo v ředitelně. "No, tak to je blbý," uznala. "Co s tím chceš jako dělat?" "Nevím. Možná bych prostě měla s tím pátráním přestat," navrhla jsem, to však moje kamarádka zavrhla. "Tak to teda ne. Já jsem celý den taky pátrala po té Armonii a něco jsem našla. Školní fotografii, která byla pořízena někdy, před pár lety." Vyndala z tašky nějaký papír a podala mi ho. Byla na něm nějaká třída, úplně vlevo na fotce seděla na lavičce hnědovlasá, modrooká holka, která se držela za ruku s nějakým černovlasým, zelenookým klukem. Oba dva se šťastně usmívali. Já tu dvojici poznala, i bez jmén, jež tam byla napsaná rudým fixem. "Armonie a Christian," zašeptala jsem, spíš pro sebe. "Jo. Proč jsi tak vyvedená z míry?" zeptala se Annie. "Protože Armonie vypadá úplně stejně jako já. Tak, jak vypadám já, vypadá i ona." "To není možné," vydechla. "Ukaž mi tu fotku ještě jednou," poprosila mě a já jí obrázek podala. Chvilku po něm přejížděla očima, pak se zadívala na mě. "To nní možné," zopakovala. "Máš pravdu Amaranto, ona vypadá jako ty. Jste si podobné jako vejce vejci." "A to není jediná divná věc. Ona se narodila o Halloweenu, o půlnoci. Já taky." Annie byla úplně bledá. "Kdo ti to řekl?" "Kamarád Christiana, Robert. Potkali jsme se nedávno na zahradě. Byl..." zarazila jsem se a vzpomínala na naše setkání. Změna jeho chování se zkrátka nedala zapomenout. "To je jedno," zamluvila jsem to rychle. "Mluvil o Christianovi a jeho dvojčeti Samovi. Když Armonie zemřela, Christian zešílel. Paní Simonsová to chtěla ututlat, takže se Sam vydává za Christiana." "A co se stalo s Christianem?" skočila mi do řeči. "Je prý zavřený v nějaké tajné léčebně, nebo co." Annie si střela slzu ze tváře. "Christian... chudák Christian... Musíme mu pomoci, Amaranto, jinak to nepřežije, prosííím!" Svoje modré oči na mě kulila tak, až jsem se bála, že jí vypadnou z důlků. Možná proto jsem přikývla. "Pomůžeme mu. Navštívíme ho. Nevím sice, kde je ta 'tajná léčebna,' jsem si ale jistá, že Robert nám to milerád prozradí."