Losing my religion...

Jak si možná někteří pamatujete, před rokem a něco jsem procházela tzv.nováčkovským náboženským fanatismem (je to prý i psychologický termín). Prostě se setkáte s nějakou vírou, co vás zaujme a hned každýmu vykládáte jak je to super, hodláte žít podle toho do konce života atd. Takže pro ty, co mě kvůli tomu odsuzovali, mám dobrou zprávu-už je asi po všem. Oddaní na Hare Kršna fóru vždycky tvrdí, že cokoli v životě prožijeme je Milost od Boha (pokud nejsme zrovna démoni) a všechno jsou plody naší karmy. Na karmu věřím, ale v tom případě jsem musela být v minulém životě masový vrah, zneužívat dětičky a přepadat stařenky v parku nebo já nevím. Přece nemůžu brát vyhazov ze školy rok před státnicema nebo mou věčnou samotu jako Milost. Jeden oddaný mi napsal, že i to milost je. Protože v hmotném světě stejně žádné opravdové štěstí nenajdeme. To je sice pravda, zvlášť já bych o tom mohla povídat, ale co mám teda dělat když už tady jsem? Asi jsem přízemní a materialistická, ale pro mě je štěstí, abych měla hodného manžela (chacha), zdravé děti (chacha) a aspoň toho bakaláře a dobrou práci (chachacha). Prý se mám modlit. Nevím. Bůh není tak "blbý", aby neviděl, že se k němu obracím jen když něco potřebuju. To je podle vaišnavismu rozdíl mezi křesťanstvím-křesťané běžně žádají o hmotné statky, zatímco ve vaišnavismu je to bráno jako něco o co bychom žádat neměli-měli bychom se modlit jen o Milost Pána. Bohužel, vždycky jsem měla slabou vůli. Já se radši flákám, spím a chlastám. I tohle píšu pod vlivem takže se omlouvám za další blábol...