Nevim co bych tak napsala. Vlastně jo, strašně moc bych chtěla psát článek o tom, jak se u mě konečně všechno obrátilo v dobrý a jak se mám skvěle, ale lhát se mi nechce. A i když to neni nejhorší, vlastně už to je docela pohodička(vyjma občasných depek apod.), pořád se mi nějak nevede tak, jak bych si představovala.Zkrátka je to fajn, ale ještě to neni úplně ono.Podrobnosti tu rozepisovat už nebudu, o tom je toho už ve spoustě článků na blogu dost.Ale kruciš proč? Proč prostě už konečně nemůžu mít zas nějaký skvělý životní období?

Co s tim? Můžu meditovat, můžu se snažit cvičit nějaký cvičení pro duševní rovnováhu(nakonec takových je spousta), můžu pročítat různý knížky s návodama na to jak žít život podle vlastních představ a taky to můžu nechat náhodě, spoléhat na víru v to, že to tak bude,....

Já vim, měla bych věřit, že to přijde, že ještě nemam všechny fajnový události ve svym životě vybraný a i tomu věřim. Ale kdy? Jasně, všechno má svuj čas. Jenže trpělivost(prej vlastnost králů), která je třeba na to, aby se člověk dočkal mi nějak dochází. Nebo spíš schází. Já vim, nejlepší je nečekat. No vidíte to, tak mě to konečně napadlo. Nebudu na nic čekat a budu brát věci tak jak jsou. Tím se samozdřejmě nijak nevylučuje, že si přeju, aby se mi dařilo čim dál tim líp a aby mě v životě ještě několik těch radostnejch událostí(čim víc, tim líp) potkalo.A aby to potkávání začlo co nejdřív.Jo, bez mýho přičinění to nepůjde, to je mi jasný, ale já se fakt snažim nebo se spíš snažim snažit (no, to se vypiluje).

Kam se ženu? No přece do života. Do ještě lepšího, než mám teď.Že jsem naivní. No to asi jo, ale je fajn něčemu takovýmu věřit.