Poslední dobou čím dál tim častějš řeším, jak to udělám s bydlením do budoucna.Myslím tím, až se budu muset vrátit do práce a prcek půjde do školky. U našich s malym věčně bejt nemůžeme, nakonec to bych ani nechtěla. Mám je sice ráda, ale čím jsme tady dýl,tím víc se snaží vychovávat mě i malýho a do malýho výchovy až moc kecat. Já vim, myslej to dobře, ale asi by to bohatě stačilo, kdyby to bylo jenom na víkendy.

Navíc jsem s tim, že bysme tu zůstali stejně nikdy nepočítala. Né, že by se mi tu nelíbilo, to ne, je to tu(až na pár drobností jako asi u všeho) docela fajn. Čistej vzduch, málo aut, prostředí vhodný pro děti, většinu lidí tu znam,...... Ale doprava kamkoliv dost na prd, na nákup se taky musí do města, stejně jako k doktoru a za spoustou dalších věcí. Bez auta se tu člověk neobejde. A já auto nemám, řidičák sice jo, ale nejela jsem tak dlouho, že i kdybych auto měla, asi bych se dost bála.Zkrátka  dobře, nic než vrátit se zpátky do města my asi nezbyde. Tam totiž máme byt.

Jenže jsem v něm bydlela s bývalým přítelem a mám strach, že až bych tam byla sama s malym, vracely by se mi blbý vzpomínky na konec(no spíš konce), našeho vztahu(to tu rozebírat nebudu, v jinejch článcích už je toho dost).Navíc on bydlí taky ve městě a vídali bysme se asi častějš než bych chtěla. Nebránim mu vídat prcka, ale jak ho znam, snažil by se mi, i když spolu nejsme zase organizovat život a dělat na mě nátlaky, a to já prostě nemam ráda(ale kdo jo?).

Hm, tak mi asi nezbejvá než vytunelovat banku.To by mohlo hodit dost peněz na to, abych si koupila baráček v nějakej větší vesnici, kde je škola, školka, obchoďák a možnost nějakýho toho kulturního vyžití. Akorát, že nejsem zrovna zkušenej bankovní lupič, takže by mě mohli čapnout. To bych pak sice o bydlení na nějakej čas měla jasno, ale takhle si to fakt nepředstavuju. A pochybuju, že by mi takovejhle průšvih prošel, tohle se ukecat nedá.

Nebo sbalit nějakýho starýho pracháče bych mohla. Hm, ale to je taky riziko. A stejně jako na tu banku na to nemam povahu.

Ale co, vykecala jsem se, sice jsem nic nevyřešila, ale je mi líp, a to mi zatim stačí.Malýmu je teprve rok a kousek, tak mám zhruba dva roky na to, spolehnout se na šťastnej osud a spolupráci náhody anebo vymyslet něco reálnýho.

________________________________________________________________________________________________________________________

Dodatek: Za chyby a nepřehlednost se omlouvám, píšu to fakt v rychlosti(jenže ulevit si musim a jindy neni kdy, a se svym blízkym okolím už jsem to rozebírala mockrát, tak je zas nechci otravovat.