Taky máte někdy pocit, že jste úplní cvoci? Jestli ne, tak se máte a jestli jo, tak Vás tenhle článek budˇto přesvědčí, že na tom nejste až tak zle anebo aspoň uvidíte, že v tom nejste sami.Já se o tom, že někdy asi fakt moje myšlenky trochu moc odlítaj do světa fantazie přesvědčila dneska.

Byli jsme s malym na procházce. Tuhle trasu jsme v zimě chodili celkem často a vždycky jsme stavěli u jednoho stromu, na kterej někdo hodil větev tak, že nešla srazit. A fakt držela pevně. Byla tam , mrška jedna, zaseknutá za další malý větvičky. Házela jsem po ní klacky, aby spadla, ale nic, držela. A malej se smál a koukal na mě, takže mě to i docela bavilo. No, byli jsme tam tu neposlušnou větývku(klacek -nebo co to vlastně bylo) shazovat docela hodněkrát, ale po čase jsem se na to vyprdla. Nakonec na světě jsou důležitější věci.

Jenže já si v hlavě vytvořila takovou iluzi, že ten strom představuje mě, ten nesundatelnej klacek mou(tehdy už celkem dobře zaléčenou, ale přesto občas otravující) úzkostně depresivní poruchu. No a klacky,větve a všechno možný, co po ní házim zbraně, kterejma proti tomu bojuju. No a až větévku nějak dostanu dolů, bude po poruše a bude se mi zase všechno dařit tak jak bych chtěla. Já vim, pitominka, ale aspoň mě to kašpárkování kolem stromečku bavilo ještě víc, když jsem si k tomu v makovince vytvořila takovejhle příběh.A i když jsem na něj pozapomněla, jak jsme kolem toho stromu dlouho nejeli, protože jsem si po jednej takovej marnej snaze řekla, že to třeba v zimě vyřeší vítr nebo tak nějak, tak v hlavince zůstal.

Vzpoměla jsem na to právě na dnešní procházce, když jsme jeli kolem toho stromu. A co nevidím? Ten trapnej klacík tam pořád visel. A pořád stejně blbě jako předtim. Ano, opět se malej řechtal z kočáru a já se snažila všemožnejma způsobama dostat tu potvoru dolů. Trvalo to, dokonce jsem to už chtěla vzdát, ale nevzdala. A vyplatilo se. Je dole. Nakonec se to přece jenom povedlo. A tak si říkám, že i když to byla jenom představa v mojí hlavě, tak když se povedlo tohle, tak nakonec vyjde třeba i ten zbytek. A i když je mi jasný, že si teď asi dost lidí může myslet, že jsem úplnej cvok(možná maj i trochu pravdu), tak se mi ulevilo. A hodně. Jako kdyby už všechno bylo vyřešený. Přitom neni. Ale to neva, hlavně , že mi bylo a zatim ještě je dobře.

Asi to bude tím, že jsem zas jednou(po dlouhej snaze)dokázala něco dotáhnout do zdárného konce. Jestlipak to tak už bude pokračovat a vydrží mi to. Tak to nevim, ale budu se snažit.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------