Je jenom málo věcí, který nesnášim. Jednou z nich je buzerace, ta se mi přímo hnusí. Nemám ráda, když mi někdo kecá do toho co dělám,a říká jak to mám dělat, zvlášť, když to vím sama. Stejně tak si radši přijdu sama na to, že něco dělám blbě, než když mi to někdo radí. Já vim, rady jsou to dobře míněné, leč u mě bejvají dost k ničemu a většinou na ně někstejně nedám. A co mi vadí nejvíc je, když vím, že něco dělám dobře, a že mi to vyhovuje a někdo mi pořád cpe sebe za příklad a kecá o tom jak by to dělal jinak.

Jako třeba máma. Jsem sice člověk, kterej má svoje rodiče docela rád, ale někdy je to fakt dost těžký. Máma je člověk, kterej musí mít vždycky pravdu a diskuze pro ní vypadá asi tak, že druhej uzná, že má pravdu ona, i když si to třeba nemyslí. Většinou je to hlavně proto, aby od ní měl pokoj, protože ona dokáže i nic rozpatlávat fakt strašně dlouho. Táta to tak dělá už dlouho, a když je nejhůř, tak uteče ven do svý dílničky, kde kutí, kutí a kutí, u toho se odreaguje a pak se vrátí celkem v klidu. Mezitim máma většinou vychladne a otrvuje někoho jinýho s řečma o tom, jak je táta hroznej. No, někdy i je, ale ruku na srdce, kdo z nás někdy neni?

Teď už vim, že se odsud budu muset i s malym odstěhovat, a čim dřív, tim líp, i kdyby to bydlení nebylo podle mejch představ. Už kolem dvaceti jsem se stěhovala i proto, že mě ta věčná buzerace štvala. A nejen od ní. Táta si tenkrát svou prosazoval fackama. Uznávám, že jsem byla docela spratek, ale taky si pamatuju, že ty facky moc platný nebyly. Akorát jsem ho pak nesnášela a na truc dělala různý kraviny pořád, i když jinak bych se na ně už asi dávno vykašlala. Navzdory tomu, jsem se s našima naučila docela dobře vycházet, když jsem se odstěhovala. Už mi nemohli do všeho kecat tolik jako, když jsem byla doma.

Jenže jsem se sem musela vrátit. Byt ve městě bych sama s malym neutáhla a jiná možnost nebyla. Jenže staříci si nějak pořád chtěj hrát na rodiče a přijde mi, že malýho spíš berou jako mýho mladšího sourozence a i ke mě se chovají jak k malýmu dítěti. Věčně mi říkají co a jak mám dělat, zvlášť máma, a do všeho se pletou. Já taky vím, co mám dělat, i když mi to neřeknou, a na to, co je třeba dělat jinak si ráda přijdu sama. Dost často se s ní kvůli tomu pohádam, protože mě ten její přístup fakt štve. Neni, nebyla a nebude muj vzor, s tim nic nenadělá. Já jsem prostě já. A táta, i když se s ní občas hádá kvůli tomu samýmu, co já, tak když jí to řeknu já, je při ní. Fakt je to někdy na palici. 

Zrovna dneska jsme se hádali tolik, že jsem se z toho rozbrečela, oni prostě nepochopí, že už jsou babička a dědeček a né maminka a tatínek . No a malej brečel taky, protože je to muj malinkej obranář, pašák jeden. Já vim, že taky asi nebudu ten nejideálnější rodič, ale jedno vim jidtě, nikdy nebudu svoje dítě vychovávat fackama anebo buzerací. A rozhodně si nebudu vynucovat, aby všechno dělal jako já, když uvidím, že mu to vyhovuje jinak.

Tak mě teď napadá, mě možná ani tak nevadí, že jsem s malym sama jako spíš to, že bydlím u nich. No asi by to chtělo sbalit prcka a vyrazit s nim někam na dovču, aspoň na víkend. No, hned po svátcích to začnu řešit. Ona je to taky dost ponorková nemoc. Už aby šli staříci do práce, on se ten vzduch zas pročistí. Ale do večera budu pro jistotu uražená, přece jenom, ať taky viděj, že se mi tenhle přístup nelíbí.