Mám rozbitou palici a tak nosím čepici. Né, to není nová básnička ani sranda, ale nic jiného než prostý fakt. Co by jeden neudělal pro záchranu zdraví vlastního dítěte. Ale hezky popořádku.

Byla jsem s malym venku a jako obvykle jsme blbli na skluzavce kousek od baráku.Prcek jako vždycky trucoval, když už jsme měli jít domů, a tak jsem ho vzala za krk a cestou jsme dělali volovinky-popobíhali, skákali a tak. No a já zakopla o šutr a spadla jsem na makovinku. Ještě, že jsem stačila sundat malýho. Samotnou mě překvapilo v jakej rychlosti jsem to zmákla-prckovi se kromě toho, že má malinko odřenou nožičku a strašně se lek nic nestalo. Sebe už jsem zachránit nestačila. Takže závěr: Boule přes půl čela s odřeninou až do vlasů, která bolí a palí jako ďas, odřený rameno a rozbitý koleno. No, hlavně, že jsem si nechala upravit řasy s obočim, aby ten můj ksichtík byl hezčí. S tou boulí na hlavě jsem tak nějak nepočítala. Teď holt budu nějakej ten pátek nosit kšiltovku, která navíc trochu schovává do pozadí i ty oči, což je k vzteku. Ale co už. Hlavně, že jsme to malej v úplnym a já až na ty šrámy vlastně taky, zdraví přežili.  V takovej chvíli si člověk uvědomí, co je pro něj v životě nejdůležitější a na čem mu záleží.

Mě nejvíc záleží na prckovi a na tom, aby jsme oba byli v pořádku. Všechno ostatní je až za tim.Jo a taky záležína tom, jaký si vezmete boty, když běháte venku a děláte blbiny. Pantofle fakt nejsou to pravý, to mi věřte.

Ps: O návštěvě chirurgie, rentgenu a všem ostatním souvisejícím s mým úrazem, protože pak mi bylo fakt docela blbě a i jsem se trochu motala, už psát nebudu, protože mi ještě teď běhá mraz po zádech, když si tu včerejší "akci! vybavim.