Mám dvě neteře. Starší 7letou Aničku(velkou holku) a mladší 4letou Klárku.Obě je mám moc ráda.

Anička je takový naše zlato, je sní sranda, i když někdy by jí člověk nejradši přerazil, protože taky umí pěkně zlobit a trucovat. Já jí říkám Kašparando a ona mě tetíku.A Míša(můj prcek ) za ní pořád leze.

Klárka je malá, droboučká blondýnka. Je to hezká holčička, ale je postižená. Na první pohled byto asi nikdo nepoznal, protože jak je malá a droboučká, tak i když má chování tak na úrovni roku a něco, tak na tenhle věk i vypadá.Narodila se o něco dřív a má chromozóm navíc(více o Klárce na blogu Holky Sikorky -na seznamu).

S Klárkou je hodně práce, ale její maminka to s ní zvládá docela dobře, i když někdy s vypětím všech sil. A nejen díky doktorům atd., ale hlavně díky její péči dělá Klárka pokroky. Jde to sice pomalu, ale pořád to jde. A to je dobře.

Co bude dál? Tak to s jistotou nikdo neví. Samozdřejmě bysme si všichni přáli, aby Klárka začala sama chodit a aspoň trochu mluvila, a protože šance je vždycky, nepřestáváme věřit, že to tak bude , a že se to její stav ještě zlepší. Ale máme jí rádi, ať je jaká chce. Je přece naše.

A Míša si s ní rád hraje. Tedy spíš si pořád něco berou a provokujou se. A taky na sebe prckové pěkně žárlej, ale je na ně, když jsou spolu moc pěknej pohled.

(Původní článek Anička a Klárka jsem nechtěně smazala, ale snad se mi to i teď povedlo napsat aspoň trochu stejně jako předtím a navíc i s fotkama)!!!

Ano, tenhle článek už byl jednou zveřejněn, ale přijde mi docela důležitej. A aspoň držím slovo a nepíšu nic nového.