Žárlivost je něco co k životu prostě patří. Když máme někoho hodně rádi je úplně normální, že žárlíme. Ale všechno má svý meze a nic se nemá přehánět a pokud o sobě víme, že jsme prostě hodně temperamentní a máme to v povaze, měli bychom se naučit to ovládat. Já s tím teď trochu bojuju, ale konečně jsem si to přiznala. 

Je ale fakt, že s časem se to dost zmírnilo. Dřív jsem žárlila na úspěchy druhejch, zvlášť těch, který jsem zrovna neměla moc v lásce, dneska už je mi to fuk. Dokonce jim to i přeju. Proč se stresovat a nervovat tim, že někomu kdo mi neni sympatickej se vede líp než mě. Jednou to třeba bude obráceně anebo na tom budem stejně dobře. Zajímavý je, že když se mi daří a všechno jde jak si představuju, tak je ta žárlivost schovaná a neozejvá se. Jenže když je pak lecos nebo všechno na prd, tak se mrcha jedna zas objeví a já mám někdy dost velkej problém tomu poručit. Naštěstí už jsem se naučila trochu se ovládat a svoje impulzivní výstupy krotit, někdy je to ale fakt  dřina.

Ale jak jsem psala na začátku, když má někdo někoho hodně rád, je normální, že žárlí. Jenže já to mam asi nastavený nějak jinak, protože když mi na někom hodně záleží, tak mu přeju cokoliv dobrýho, i když to zrovna neni v muj prospěch a když naopak někoho ráda nemam, tak to jde ztuha. Tohle ale souvisí spíš s přátelema, u chlapů to mam trochu jinak. Ale jak psát nebudu. Jednak se to pořád ještě vyvíjí a s každým je to malinko jinak a taky si nejsem jistá, že by tohle musel vědět úplně každej.