Tak to vypadá, že na mě pro změnu zas dolehne přemýšlivá. No nazdar, ale co už nadělám, prostě to necham bejt, protože jsem zjistila, že než se, byť i třeba nepříjemným, myšlenkám bránit, je lepší je nechat běžet a oni odběhnou stejně jako přiběhly, ale když se s nima rvu, tak si pak ,potvory jedny, užívaj vítězství a nechtěj vypadnout. Inu co, dneska se z toho vykecám tady a pak odevzdám noťas, abych se k tomu pořád nevracela, takže případné názory na věc si přečtu až někdy po polovině týdne příštího.

Takže cože mi to vrtá hlavou? Proč si ještě sem tam řeknu, jestli bych to s prckovo tátou přece jenom ještě neměla zkusit, když vim, že to nemá smysl? Nikdy ho to nemělo, a že jsme se k sobě nevraceli jednou. Ale po narození malýho, kdy jsem to tedy zkusila naposledy, mám jasno v tom, že tohle by nedělalo dobrotu. Vždyť z něj jsem většinou pěkně otrávená.Né z prcka, z jeho táty. Ho nechci pomlouvat, ale abych vám nějak přiblížila aspoň pár věcí, který mi vaděj, tak třeba jeho věčná napučenost, vnucování toho, co mě vážně ani trochu nezajímá, a to i když to řeknu a hlavně ta společnost kolem něj-banda skoro pořád opilejch  ztroskotanců, který nadávaj na všechny a na všechno včetně svejch "kámošů", s kterejma pak klidně jdou na pivo (no oni nikam jinam moc nechoděj). 

Jo, k nám opilej nesmí, prostě musí bejt v pořádku a zatim to jde. A malej ho má rád, to je vidět a já jsem vlastně ráda. Kdyby ho totiž rád neměl tak bych měla výčitky, že je to kvůli tomu, že s jeho tátou nežiju. Asi i proto nijak nebránim tomu, aby se s prckem vídal.Kdyby sem mu v tom bránila, tak bych se pak mohla obviňovat, že jsem malýmu "odehnala" tátu a to fakt nechci. Já vlastně vim docela dobře co nechci, ale nějak nevim přesně, co bych chtěla.Tedy aspoň si nejsem jistá, že to vim.

Bejvalýho nepředělám, to je jasný, jakej je, takovej nejspíš bude napořád a s takovou povahou já žít prostě nemůžu, ale je tu ten prcek, kterej má rád oba rodiče, jenže bejt s někym proto, že s nim mam dítě a jinak žít v docela velkym sebezapření nebo věčnejch hádkách, tak to se mi moc nechce.

Ne, šancí už měl dost a nikdy už by to nedopadlo jinak, to je skoro jasný. Spíš mi vrtá hlavou, proč mě občas taková blbost jako to ještě zkusit vůbec napadne, když to vlastně nechci? Víte někdo? Tak mi to napište a, i pokud nevíte, tak napište co si myslíte, já už se v tom totiž plácám  docela dlouho a fakt mě to netěší.