Co se týká věštění budoucnosti, je fakt, že by mě zajímalo, co hezkýho mě čeká.Jenže tyhle předpovídači budoucnosti mi taky klidně vyvěští něco, co se mi líbit nebude a i když by měli znát budoucnost, co když to tak nebude a já se budu zbytečně bát? Proč to píšu? V době, kdy mi nebylo zrovna dobře, především po psychické stránce, kdy jsem se definitivně rozhodla odejít od svého bývalého přítele, i přesto, že jsem čekala mimčo, jsem opravdu chtěla vědět, co bude dál? Tak jsem to zkusila a zašla za paní, která čte z ruky. Lecos poznala, co už bylo, taky dobře předpověděla, že se mi narodí kluk.Jestli vyjde i zbytek předpovědi ukáže až čas, ale tahle byla celkem pozitivní, takže by to zas až tak nevadilo. Jenže mě to nestačilo, chtěla jsem se ujistit, že opravdu všechno bude dobrý, a tak jsem zavolala na jednu z těch příšerně drahých linek, kde Vám taky věští z karet, z čísel a ze všeho možného. A nevolala jsem jen jednou, i když předpovědi se celkem shodovaly. Až na detaily.Předpovídaly mi, že mi jde do cesty skvělej chlap, taky, že bejvalej se mnou tim životem nějakým způsobem už prostě půjde, a že malej bude v pořádku.Zdálo se mi to jako úplnej nesmysl s ohledem na to, jak jsem na tom byla psychicky. Neustále se mě tlačily do hlavy myšlenky plný obav, aby se něco zlýho nestalo s dítětem, pak ten strach přerostl i ve strach o svoje blízký, pak už jsem nemohla jíst, spát a i když jsem to nechtěla, pořád se mi do hlavy tlačily myšlenky. Opravdu se mě nechtělo věřit, že bych v tomhle stavu mohla někoho potkat, a moje přesvědčení posílilo ještě to, že když už i přes návštěvu různých psychiatrů a terapií nic nepomáhalo, tak jsem se dobrovolně nechala zhospitalizovat na psychiatrii. Nasadili mi léky, díky kterým se mi trochu ulevilo a začala jsem dokonce jíst a spát. Prcek byl podle ultrazvuků v pořádku, a tak jsem se trochu zklidnila. Týden jsem byla doma a přišlo to zas. Tentokrát to ale nebyl strach o to, aby se někomu něco nestalo, tentokrát to byl strach, abych sobě nebo někomu nějak neublížila. Zavalila mě totiž obrovská vlna agrese. Sama jsem nechápala, kde se to bere. Tak jsem si sbalila tašku a nechala se zhospitalizovat znova.Tentokrát už mi bylo mnohem hůř, první týden jsem skoro nespala a často měla návaly strašný paniky. Neměla jsem ani pomyšlení na to, že bych teď mohla někoho potkat a popravdě, zrovna na psychiatrii jsem ani nechtěla.Ale stalo se. Neplánovaně a nečekaně.Dost divný místo pro seznámení, ale aspoň jsem si měla s kým povídat.Zas mě někdo vzal za ruku a obejmul, a mě to pomáhalo.Byla jsem ráda za čas, kterej jsme trávili spolu, i když to byla chvilka. Pak šel domů.Ještě nějakou dobu jsme si posílali smsky. Slíbil, že za mnou přijde, ale nevyšlo to. Pak mi po nějakym čase péřišla zpráva, ve který sám sebe odsuzoval, že je špatnej, a že mi nechce přidělat problémy....Mrzelo mě to, ale co jsem mohla dělat? Poslala jsem mu dopis, kterej se k němu možná dostal a možná ne a pak mě to mrzelo, protože když jsem to psala, tak jsem ještě úplně v pořádku nebyla. Pak jsem to nechala bejt. Až do porodu už jsem zůstala v nemocnici. Malej se narodil 4 dny po Vánocích a byl fakt nádhernej a hlavně zdravej. Strašně se mi ulevilo, napětí ustoupilo a já i s prckem konečně mohla domů. Psychiatry jsem byla uznána za schopnou samostatné péče o dítě.Na toho"kámoše"mi ale pořád nějak nešlo zapomenout.Opět jsem si nechala předpovědět budoucnost. Byla plná naděje a příslibů, že všechno bude jak si to představuju. Jenže nevyšla. Teď už na věštby kašlu, Snažím se žít přítomností tak, aby budoucnost, která se od ní bude odvíjet byla aspoň podobná tomu, co bych chtěla. S biologickym otcem malýho jsem uzavřela příměří i přes to, že jsem byla přesvědčená, že se to nemůže stát.Prcka navštěvuje a má ho rád a snad je to pro něj trochu motivace trochu se osamostatnit a naučit se bejt zodpovědnej. Tohle by ale asi bylo na samostatnej článek.Možná ho někdy napíšu, když na to bude čas. A jak je to s tou budoucností? tak to nevim, ale je vůbec možný, aby někdo věděl, co se stane? a není náhodou lepší to nevědět?