Tak se mi ten článek co jsem napsala před chvílí smazal. Ach jo, škoda, že vim, že mam průběžně ukládat. No nic, stejně bylpěkně depresivní tak  je to možná lepší. Jenom tedy ve stručnosti přiblížím o co šlo.

Včera večer mi bylo nějak na prd a do breku. Nějak na mě všechno dolehlo a já si uvědomila, že jsem v životě úplně jinde než jsem kdy chtěla bejt. Zároveň mi přišlo líto, že naši pořád nerespektujou, že už jsem vyrostla a s prckem tvořím rodinu, a že už jsou bráni jako jeho babička a dědeček a né jako Ti kdo kecaj do výchovy a zároveň vychovávaj mě.

No a taky mám trochu strach z toho březnovýho stěhování, co mě a malýho nejspíš čeká. Už jsem si tu zvykla a mám to tu ráda, ale zůastat tu prostě nemůžu, to by nebylo dobře.Tady bych navěky zůstala pro všechny chudák holka, která zůastala sama s malym, protože ten její byl nějakej divnej. Co na tom, že jsem odešla já od něj, a že to bylo nejlepší možný řešení pro nás všechny. Ne, to já nechci. Jenže tady je všechno hotová věc a když se děje změna jedou drby raychlostí větší než světlo, někdy i pravdivý. Jak já tohle nemusim. Kašlu na lidi, ale taky budu muset do práce, malej do školky a chci se prostě o sebe a malýho zvládnout postarat sama.

No, tak zhruba v tomhle duchu ten článek byl. Jenže tuhle depku už jsem měla vščera a taky jsem si to včera napsala na papír. Ale dneska už je to malinko jinak. Sice to ještě neni úplně ono, ale je mi líp. Chtělo to prostě nějak se odreagovat (dnešní procházka byla fakt dlouhá) a zajít mezi lidi.