Mimčo jsem moc chtěla a snažili jsme se o něj s partnerem skoro rok, a to i přes to, že náš vztah už moc nefungoval. Jenže biologický hodiny tikaly a touha po mimču byla o dost silnější než zdravej rozum. S dnes už bývalým přítelem jsme se hodně hádali a já byla skoro pořád ve stresu. Mockrát na mě křičel, nadával mi a párkrát jsem schytala i nějakou facku. Neříkám, že já jsem byla dokonalá. Sama sobě jsem se někdy hnusila, jak se chovám, když se snažím mu ubránit. Rozešli jsme se několikrát, jenže on se vždycky vrátil a sliboval, že všechno bude zas dobrý.Moc jsem tomu nevěřila, ale to mimčo jsem opravdu moc chtěla a on to dobře věděl. Říkala jsem si, že až se to povede, tak se třeba opravdu všechno spraví, a když ne, tak na to budu holt sama. No a? Svobodnejch matek je přece spousta. Tehdy jsem vůbec netušila, co všechno těhotenství obnáší. Pak jsme se s tehdejším přítelem opět krutě pohádali, v tý době už i dost pil a věčně běhal s kamarádama po hospodách. Byla jsem rozhodnutá, že od něj odejdu definitivně a na nějakej čas se odstěhuju k rodičům. K těm za mnou snad nepřijde a nebude mě zas přemlouvat. Jenže jsem zjistila, že jsem těhotná. Byla jsem ráda, ale zároveň mě přepadl ohromnej strach co bude. O tom, že si mimčo nechám jsem byla rozhodnutá okamžitě. K rodičům jsem se neodstěhovala a příteli dala ještě šanci. Byli jsme spolu venku a já mu až se vrátíme domů o tom, že čekám prcka chtěla říct. Jenže jemu zas byli přednější kamarádi a domů se mnou jet nechtěl a taky nejel. Opět jsme se pohádali, a tak jsem mu to napsala jako smsku. Já vim, že tohle neni zrovna ten nejlepší způsob jak něco takovýho oznámit,ale už jsem si to nedokázala nechat pro sebe.

Nějakou dobu to vypadalo, že se všechn o zpraví, ale nezpravilo.Opět se ke mě začal chovat strašně hnusně a hádky a rozchody s návratama pokračovaly. Nakonec jsem se rozhodla o všem říct našim a jít bydlet na nějakej čas k nim. Nakonec to byli oni, kdo mě přemlouval, ať se k nim přestěhuju.Chvíli byl klid. Pak za mnou začal jezdit i k nim a opět dělal hodnýho. Strašně jsem mu chtěla věřit, ale už to moc nešlo. Když jsem byla v sedmym měsíci vynervoval mě náš vztah-nevztah natolik, že jsem nejedla, nespala, do hlavy se mi neustále tlačili myšlenky, že se stane něco hroznýho a skoro pořád jsem brečela. Nakonec jsem se psychicky sesypala a zkončila na psychiatrii. (o mém pobytu na psychárně je dost už v článku kartářky, vědmy....). Byla jsem definitivně rozhodnutá s bývalým přítelem už se nikdy nesetkat, a to ještě i pár dní po porodu, než se ozval.Malej se i přesto, že jsem brala antidepresiva a měla návaly paniky, úzkosti a hroznej strach naštěstí narodil zdrvej. Krásný malý miminko. Jak jsem do tý doby nesnášela svý tlustý břicho a nebyla si jistá, jestli prcka budu milovat, tak od chvíle, kdy jsem ho prvně viděla jsem si jistá byla. Mam ho moc ráda a nelituju, že ho mam. Je to moje zlatíčko.

Otec malýho se po tom, co se dověděl o malym ozval. Nechala jsem ho přijet. Nedokázala jsem mu říct ne. Vracet už jsem se k němu ale rozhodně nechtěla. Je to možná zvláštní, ale teprve teď, když spolu nežijeme a on navštěvuje prcka spolu dokážem vyjít celkem po dobrém. Navíc mi přijde, že už se sebou asi opravdu začal něco dělat. Malej je pro něj nejspíš hodně velká motivace. Nemyslim si, že bych se k němu ještě někdy vrátila, ale i tak jsem ráda, že se nehádáme a dokážeme se nějak domluvit.

Ale i já ještě trochu bojuju. Sice jsem byla uznána za schopnou péče o dítě, ale pořád beru léky a chodím na psychoterapie. Zkrátka ještě pořád potřebuju odbornou pomoc. Ale věřím, že se to časem zpraví.

A závěr? Chyba nebyla jenom v mym bývalym partnerovi, ale i ve mě a dobře vím, že za to jak na tom teď jsem si docela z dost velký části můžu i já sama. Ale toho, že mam malýho nelituju. Jsem moc ráda, že je tady a dělá mi jenom radost. Je to takový moje štěstí.