Netrpělivost je hnusná vlastnost a v přehnyný míře dokáže člověka pořádně potrápit a stejně tak i lidi kolem něj. Ti co mě znají už si zvykli, že jsem plašan, kterej by nejradši měl všechno hned a nejlíp ještě včera a naučili se s tím žít. Prostě to ignorují a spolehnou se ne to, že si počkám. Většinou maj pravdu. Některý věci zkrátka nejdou urychlit, já vim,...jenže.........Já jsem prostě já a ať dělám co dělám  mám s tím problém. Ale teď se s tim pěkně porvu. Už toho totiž mám vážně dost. Nemám tuhle svojí vlastnost ráda, takže jí asi vyhlásim válku. A budu bojovat, bojovat, bojovat.

A když už se tu dneska tak krásně "chválím" tak bych se mohla pochlubit i s dalšíma nepěknejma vlastnostma. S dobrejma se chlubí kdekdo, já už se určitě chlubila a chválila taky, ale dneska mám na sebe vztek, tak se budu pěkně kritizovat.

Takže další je nedůvěra. Nedůvěra k lidem. Opravdu věřit dokážu málokomu. Přitom si nemyslim, že by lidi z všeobecnýho hlediska byli zlí a chtěli ubližovat. Jenom už jsem prostě zažila až moc podrazů, intrik, přetvářky a dalších "skvostů". Neříkám, že bych sama někdy něco takovýho taky neudělala, nejsem svatá , ale nikdy to nebylo  za účelem někomu ublížit.Člověk se prostě někdy bojí říct, co si myslí, protože má strach, že ublíží někomu na kom mu záleží nebo že ho ztratí. Jenže je to dost sobecký.Sama mám radši lidi, který mi upřímně řeknou co si myslí, i když to třeba bolí, než ty, co berou až přehnaný ohledy jenom aby se neznelíbili.

A když už jsem načla to sobectví, tak zrovna taková já umim bejt  taky a řekla bych, že jsem taková i dost byla. Ono je sice krásný že jsem si tak nějak udělala představu o tom co chci a co už nikdy ne, ale i když je fajn stát si za svym, pokud si má člověk udržet aspoň pár lidí, kteří ho maj rádi, tak nějaký ty kompromisy mezi sebou a vlastním přesvědčením prostě udělat musí. *Jau*.