Tak už je mi líp, tedy už vypadám o něco líp. Má to ale jeden háček, nesmím moc mluvit. Moje hlasivky vydávají zvuky, které připomínají takový ten skřehotavý hlásek strejdy Donalda, no žádnej zázrak, o tom, že by to snad působilo výchovně nebo autoritativně radši pomlčím. Ale tak aspoň, že ten nos už se zmenšil a neni až tak rudej jako včera, a oči-ty pořád vypadají jak kdyby patřily spíš angorskýmu králíčkovi než mě. Do toho se mi rozbolela šiška hned ráno, ale po procházce venku to celkem přešlo. Jo, neni holt nad čerstvej vzduch. Nepsala už jsem to náhodou?

Poslední dobou mám nějak problémy s pamětí, zvláště pak jde -li o tuhle večerní dobu. Jenže jindy zas nemám moc času, protože  ačkoliv se tomu říká(fakt nevim proč) dovolená, na mateřský člověk čas prostě nemá. No jo, co už, začínám se pomalu smiřovat s představou, že už si nejspíš nikdy neodpočinu. Né, to bych přehánělka, že už si nikdy nějak extra dlouho neodpočinu. 

A aby ten dnešek nebyl jenom tak normální den, tak psala kámoška, že ten srazík, co máme s naší bandou zítra(tedy nemáme) se přesouvá na neděli. Což o to, sobota nebo neděle, mě je to celkem fuk, kdy je uvidim, hlavně, že je uvidim, ale......

V neděli má Klárka(ségry malá) a Anča vlastně taky, nějakou besídku. Takže buďto budu s těma lidičkama míň dlouho nebo potáhnu mrně sebou, protože nebude mít kdo hlídat, což nechci. Jo jo, je to prekérka, ale tak snad se během zejtřka vymyslí nějaký přijatelný řešení pro všechny.

A další věc, když jsem nemocná, jsem protivná až na půdu, no možná ještě maliánko vejš. Ti kdo se mnou dneska přišli do kontaktu moc dobře ví o čem mluvím(naštěstí to nebylo zas až tolik lidí, takže pár jich se mnou možná bude mluvit pořád).Těm zbylým se omluvím nebo budu doživotně vyhýbat.

A ještě jedno fajn zjistění, když už máme ten bezva den. Jsem strašně, ale strašně netrpělivá. Tohle na nemoc nesvedu, já vim. No jo, jenže na co? Hm, asi na nic, budu si na tuhle svojí nepěknou vlastnost muset zvyknout, protože ať dělám co dělám, nějak se jí né a né zbavit. Možná by pomohlo se skamarádit, třeba jí pak už nebudu bavit, když mě nebude štvát. No nic, všechno prostě nejde stihnout, vyřešit, udělat,....ještě včera.To je teda život.