Tak jsme včera měli Valentýna. Já tenhle svátek nemám ráda, ať už jsem sama nebo ne. Když mam někoho ráda, mam ho ráda pořád, a nepotřebuju k tomu den v roce, kterej by mi to připomínal. Ale jasně, je v tom trochu lítost, protože letos jsem ho poprvý po dlouhý strávila sama.Ještě, že je zima, a že jsem nebyla ve městě, dívat se na tu romantiku kolem by se mi asi moc nelíbilo. Já to těm lidem přeju, to jo, ale i když mi to normálně nějak nepřijde, tenhle den by mi to asi vadilo. Proč? Ani nevim, asi, že se tak moc mluví o tom, že je to svátek zamilovaných.Lidi, to se máte navzájem rádi jenom ten jeden den? Nebo je to svátek, kterej má prudit každýho kdo to buď neslaví nebo je sám. Já vim, to je nesmysl.Ale já to tak prostě cítim, no, co už s tím nadělám?

I když, když o tom teď tak přemýšlim, vlastně jsem ho strávila s nejlepším chlapem mýho života. Takže ta tentokrát jenom malinká depka není na místě.No jo, nebylo to s žádným přítelem, ale se svým ročním synem. A i když mi chvilkama přišlo líto, že tu s námi není ještě někdo dospělej, byl to rozhodně hezčí Valentýn, než ten, kterej jsem v posledních letech zažívala, i když jsem sama nebyla.A proč to vlastně píšu? Nechci z toho mít depku a otravovat s tim svoje blízký okolí. Takže se opět(v době, kdy prcek spí) vykecávám na blogu. A víte co? Ono to pomáhá. Sice si o mě asi leckdo myslí kdeco, ale mě je to jedno, hlavně, že je mi líp.