Tenhle pocit  ve mě dneska tak trochu vyvolalo setkání s bývalým přítelem. Byla jsem s mimčem na prohlídce v nemocnici a můj bývalý přítel(jeho táta) tam byl s námi.Nežijeme spolu proto, že to zkrátka nešlo, náš vztah (i když nejen) mě dostal až na psychiatrii(viz. články Předporodní psycho a Úzkostně depresivní porucha.)Jenže já měla najednou dneska pocit viny, že když spolu nežijeme, tak tím něco kazím. Jenže se nechci sebeobětovat jenom proto, aby bývalý přítel netrpěl. Pokud tedy vůbec trpí, i když trochu asi jo.Malýho má rád a nemá ho doma. Ale já se snažím jak to jde. Nebráním mu prcka vídat a snažím se s ním(i když je to pro mě někdy hodně těžký )vycházet po dobrém. Tak proč ten pocit jako bych za to všechno mohla? No, myslím, že si asi na psychoterapii, která mě čeká příští týden budu mít s panem doktorem co povídat.Tady to víc rozvádět nebudu.To bych tenhle blog rovnou mohla přejmenovat na "Já a bývalý přítel" a to fakt nechci.Jenom o tom to být nemá.