Už je to hodně starej zážitek, přímo z pekla, nebo možná z cesty tam, z ktrý jsem se pořád snažila odbočit, ale nešlo to. Stejně tam člověk  nakonec dojde. A pak buď vyletí druhou stranou anebo si ho nechaj.

Tak a pokud teď čekáte depresivní vyprávění z mýho života tak uchopte kurzor pravým tlačitkem myši a zavřete tenhle článek. Nic takovýho tu na vás totiž nečeká. A co tedy? Co já vim, píšu prostě z hlavy a stačí se to kam může, ale tý vědmy a věštění by se to asi mělo držet, když už jsem to tak pěkně nadepsala. 

Takže. Fakt mi neušlo jak v nejistotě a touze ihned vědět jak co dopadne lidi časo vyhledávají kartářky, věštkyně a další podobný předpovídače a předpovídačky. No, o.k., proti tomu nic, sama jsem to párkrát udělala, ale bacha. Né vždycky tomusí být ku prospěchu.

A to, i když je věštba pozitivní. Proč? Názor si udělejte sami, nechci vás ovlivňovat.

A teď ten zážitek, povídku anebo si tomu říkejte třeba slátanina, ono to stejně nic moc jinýho nebude. Nemám talent na psaní prózy. Ne, neštve mě to, jen by se teď docela hodil.

Takže to bylo před přibližně třemi lety. POsedlá démonama(tak budu říkat tý depresivní púoruše co jsem tehdy měla) jsem se vydala na cestu do pekelných dveří. Uveli mě andělé(rozuměj personál) . Tehdy jsem strašně chtěla vědět jak všechno dopadne a hlavně se se 100%ní jistotou dovědět, že dobře. Přála jsem si potkat vědmu. Budu přece mezi cvokama, tak tam nějaká bejt musí.

Jenže neni cvok jako cvok a blázen v televizi je jinej než ve skutečnosti. A možná...možná je to úplně jinak.

Byla to mladá štíhlá blondýnka s pronikavě zelenýma očima. Moc hezká, to se musí nechat. Ale...i když byla hodná a milá, tedy aspoň na mě, po chvíli s ní na mě šel strach. Nevim proč. Asi jsem se bála tý její nemoci. A když jsme si povídali a malovali si(jak běžná činnost v těhdle místech-stejně jako čtení, luštění křížověk a .....co se dá) začala najednou o minulých životech a o tom kdo z nás kdy byl kdo a kde žil. Né, na sebe jsem se neptala a ona o tom nemluvila. Mluvila o sobě a lidech kolem. A pak mi říkala co prožívam. Nevim, jak to mohla tak přesně vědět, možná prožila to samý, ale když jsem se jí zeptala řekla mi jenom, že je vědma. A pak mi předpovídala budoucnost. Né přímo, ale těžko popsat. Určitý věci, kterejch si všimnu. A? Jo, je to tak.

Nikdy jsem si nemyslela, že budoucnost jde předpovědět se 100%ní přesností, ale od tý doby si fakt říkám, že některý lidi mají schopnost útřžky budoucnosti vidět. A v ní semtam zahlídnou nás. 

A možná to všechno byla jen souhra náhod.

Každopádně na předpovědi už teď kašlu. Vlastně svojí budoucnost ani znát nechci. Já prostě věřim, že bude dobrá a o tom, že víra je mocná neni pochyb. Víra v sebe sama.