Tak jsem včera byla po dlouhý době s kamarádkou večer ve městě. Večer to od tý doby, co mám prcka bylo snad prvně. A? Kámošku jsem viděla moc ráda, pokecaly jsme o všem možnym a bylo to celkem fajn, ale město bylo poloprázdný, asi že jsou lidi na horách nebo už koncem měsíce nemají moc peněz a tak moc nikam nechoděj. Nevim, ale dost mě to překvapilo. V sobotu večer bych čekala víc života.

Tohle by ale nebyla žádná tragédie. I tak bych si to pěkně užila, nebejt jedný né zrovna moc příjemný náhody. Seděli jsme v jednej kavárně a najednou mi barmanka říká, že mě zná. A taky že jo. Já jsem jí sice mockrát neviděla, ale když mi řekla, kdo je, došlo mi, že jde o přítelkyni jednoho z kamarádů mýho bývalýho přítele. No, to by bylo jedno. Jenže ona mi hned začla říkat, jak je teď muj bejvalej hroznej, že strašně pije, a když mu někdo řekne, že by se sebou měl něco dělat,  tak se urazí a odejde. To znám, mě to, když jsme spolu ještě byli dělal taky.Jako důvod říká, že zapíjí žal kvůli malýmu. Dost dobře to nechápu. Pokud neni opilej ani nijak jinak omámenej a je vyspalej a v klidu, nebránim mu za malym přijet. Většinou to vyjde na jeden den o víkendu. Já vim, že to neni zrovna moc, ale ono by to víc fakt asi ani nešlo.Kdybych měla psát všechny důvody proč, tak bych tu asi psala hooodně dlouhej článek o něčem úplně jinym.

Navíc chlastal už když jsem prcka čekala, a všichni, kdo mě dobře znají ví, že jsem mu těch šancí, aby se dal do pořádku a zůstal s náma dala opravdu hodně ještě než se malej narodil. Jenže pak jsem se z toho sesypala a musela od něj pryč. Po porodu dostal ještě jednu šanci, ale zase mi lhal a nijak moc se nesnažil.A teď už nechci. Pokud bude chtít on sám, třeba se napraví, ale když ho nemotivuje ani malej, tak už vážně nevim, co by mohlo. Co ale vím jistě je, že už s ním nikdy žít nebudu.

Toho, že mám prcka ale nelituju a nikdy jsem nelitovala. Strašně moc jsem ho chtěla a on napřed taky, pak ne, a pak zas jo. Pak jsme se rozcházeli a já už malýho čekala. No bylo to fakt peklo, o tom už jsem na tomhle blogu ale psala.

No a i přes jinak docela fajn večer jsem pak do noci na to myslela. Proč , když už s nim nechci bejt. Že by soucit? Možná. Spíš je mi líto, že mu nemůžu pomoct. On si od nikoho nedá říct a sám na to, že vlastně ubližuje předevšim sobě ještě nepřišel. Já jsem mu svý řekla, no spíš napsala smskou, protože kdybych mu to řekla do očí, tak by se urazil, otočil by to proti mě(to umí dobře) a pěkně by mě rozhodil. A nejspíš by se urazil dřív než bych mu to vůbec stačila říct.

Já ho nechci odsuzovat, ani říkat, že je ztracenej, ale nezbejvá mi než věřit, že na to, že problém by neměl hledat všude kolem, ale nejdřív u sebe přijde. Musí ale sám.

No, snad už to bude brzy. Já přece nejsem jediná ženská na světě a když se dá dohromady, tak třeba ještě někoho potká . A pokud by byl v pořádku, tak bych i o malym víc rozhodovala společně s nim.Teď to ale nejde. Zatim ne. A možná si teď budete myslet, že jsem úplně blbá a třeba budete mít i pravdu(v některejch věcech fakt nejsem nejchytřejší), ale já bych si fakt přála, tedy spíš jemu, aby se dohromady dal.

Související články: Předporodní psycho, Úzkostně depresivní porucha, (Samota)