Jak jsem se těšila na týden samostatného bydlení, tak si teď tak trochu říkám, že to není až tak úplně ono. Malej je zvyklej na svý a vždycky mu trvá než tady usne, navíc se mi v nociobčas vzbudí, sice pak zas spí dál, ale už to člověka nutí bejt ve střehu. K tomu ještě dostal pořádnou rýmu a stejská se mu, takže je dost ukňouranej. Když při tom mam uklízet, vařit atd. tak je to docela zabíračka.

Ale k našim se mi zpátky nechce. Jednak malujou, takže jsou určitě oba pěkně vzpruzený a nervózní, takže by se nejspíš odreagovávali tim, že by buzerovali mě. Jen ať si to pěkně vychutnaj spolu. Ale i kdyby jsme se smalym náhodou vrátili domů dřív, nic to nezmění na tom, že bych se příští rok z jara chtěla odstěhovat i s prckem do bytu. Holt to nepůjde naráz, ale postupně, aby si pozvolna zvyknul. Takže to chce tak jako tak dřív než mu budou tři a půjde do školky. A já makat. Joj, jak mě se nechce.

Teď už zbejvá jenom vymyslet, kde na to vezmem, nasyslit si nějaký úspory jako rezervu, kdyby to zezačátku šlo ztuha a trochu si ty dny předem v hlavě zorganizovat. Jo a naučit malýho ještě co jenom půjde.A pak už to snad zvládnem. Na tom, že bydlení dvou generací pohromadě, když je jiná možnost, pořád trvám a stojím si za tím. Vim, že to nebude lehký, ale připadat si věčně jako malá holčička, která musí na slovo posloucht rodiče a věčně jim vysvětlovat a zdůvodňovat proč to či ono dělám tak anebo onak, tak to je ještě horší.Tak snad to nějak půjde a my se dokážem osamostatnit.

Taky bych mohla spoléhat na prince na bílym koni, ale co kdyby to nevyšlo? Radši se spolehnu sama na sebe a ten zbytek necham na náhodě a Osudu.